Následující rozhovor vedl spisovatel Paul B. Kidd se sériovým vrahem Williamem MacDonaldem ve vězení Long Bay Jail. Kidd o rozhovor žádal nesčetněkrát předtím, ale byl MacDonaldem vždy odmítnut. K jejich setkání nakonec došlo 5. května 2000 v 10:00. V té době bylo MacDonaldovi už 74 let a byl ve vězení dlouhých 37 let. Více informací o případu naleznete zde.

Kidd: "Dobrý den Bille. Na naše setkání jsem se dlouho těšil."

MacDonald: "Potěšení je na mé straně. Předpokládám, že máte nějaké otázky, které byste mi rád položil. Musím se omluvit, že mám na očích sluneční brýle, ale mám zelený oční zákal a zářivky mi doslova ničí oči. "

Kidd: "A jinak se máte dobře?"

MacDonald: "Ano. Nemám si na co stěžovat. Celé dny sedím ve své cele a buďto čtu životopisy slavných nebo poslouchám klasickou hudbu. Všude sebou nosím walkmana, kde mám naladěnou stanici s klasickou hudbou. V cele nemám televizi, protože barevnou sledovat nemůžu kvůli problémům s očima a vězení žádnou černobílou nemá. A já si žádnou koupit nemůžu. Dostávám 10 dolarů týdně a ty utratím za plechovku Mila (obdoba českého Granka) a jídlo. Nemůžu si pak dovolit ani koupit noviny. Ale jednou jsem noviny dostal od strážných jako dárek k Vánocům. Nevyhledávám společnost ostatních vězňů. Koneckonců nikdy jsem neměl žádného přítele, vždy jsem dával přednost samotě. Je spousta věcí, které jsem nikdy neměl. Nikdy jsem neměl sex se ženou, nikdy jsem netelefonoval, nikdy jsem neřídil auto, nikdy jsem nekouřil, nikdy jsem nehrál karty ani šachy."

Kidd: "A co návštěvy?"

MacDonald: "Za celých 37 let jste moje třetí návštěva. Před mnoha lety mi jednou napsal bratr, ale já ten dopis okamžitě roztrhal."

Kidd: "Říkal jste, že máte rád klasiku. Máte někoho oblíbeného?"

MacDonald: "Mám rád tenory Mario Lanzu a Luciano Pavarottiho. Ze skladatelů mám rád Mozarta, Chopina a Liszta. Taky mám rád Gilberta a Sullivana."

Kidd: "Přejdu rovnou k tématu, které asi zajímá nejvíce lidí. Proč jste zavraždil všechny ty muže? Je pravda, že jste v nich viděl desátníka, který Vás kdysi znásilnil?"

MacDonald: "Já ty muže nezavraždil. Fyzicky jsem to udělal, o tom není pochyb. Ale zabila je jiná osoba, která žije v mé hlavě. Jako mladý jsem byl diagnostikován jako schizofrenik a tím jsem doteď. Jsem rozpolcená osobnost a byla to ta druhá osobnost, která zavraždila ty muže jako akt pomsty na vojákovi, který mě kdysi znásilnil. Pak je zohavil, aby už nikdy nemohli nikoho znásilnit. Když jsem pak druhý den četl v novinách o těch vraždách, bylo to jakoby někdo psal o mém děsivém snu. Věděl jsem, že jsem to udělal já, ale jako bych u toho byl jen jako divák, jestli mi rozumíte. Pak jsem žil svůj normální život, dokud se opět neobjevilo nutkání vraždit."

Kidd: "Byl jste tedy nepříčetný v době vražd? Říkáme tomu snížená odpovědnost."

MacDonald: "O tom není pochyb. V tu chvíli nade mnou prostě převzala kontrolu moje druhá osobnost. U soudu mě sice označili jako zdravého, ale pak si sami uvědomili, že potřebuju pomoc a poslali mě na 16 let na psychiatrii do Morissetu.

Kidd: "Proč jste vraždil lidi na okraji společnosti? Proto, že jsou to snadné cíle nebo proto, že když už jste musel vraždit, tak jste si vybíral lidi, kteří jsou více postradatelní?"

MacDonald: "Na to se těžko odpovídá. Na to by asi mělo odpověděl moje druhé já, které ty vraždy spáchalo. Ale ta druhá možnost to určitě není, protože já ve skutečnosti nejsem zlý člověk."

Kidd: "Jste od přírody násilník?"

MacDonald: "Ne. Nikdy předtím jsem nespáchal žádnou násilnou trestnou činnost. Ve skutečnosti jsem pasivní člověk. Ale moje druhá osobnost je velice násilná. Ale ta už je pryč."

Kidd: "Teď už jste zdravý? Kdybyste měl příležitost, zavraždil byste znovu?"

MacDonald: "Teď už jsem dokonale zdravý. Nutkání zavraždit další lidskou bytost už se neobjevuje. A už k tomu ani nikdy nedojde. Jsem stále schizofrenik, ale tato část se už nikdy opakovat nebude. Ani v nejmenším."

Kidd: "Byl jste nakonec rád, že Vás zatkli a byl všemu konec?"

MacDonald: "Ano, byl jsem moc rád. Tři dny před zatčením jsem nejedl, protože jsem neměl na jídlo. Když mě zatkli, všechny úzkosti skončili. Byla to úleva. Také proto, že už jsem nezavraždil další nevinné lidi. Když jsem potkal Johna McCarthyho na Pitt Street a následně jsem utekl do Melbourne, věděl jsem že je to jen otázka času než mě dopadnou. Takže ano, byl jsem za to rád."

Kidd: "Cítíte lítost za to co jste udělal?"

MacDonald: "Ano, velmi. I když jsem nad tím neměl žádnou kontrolu, strašně se za to stydím."

Kidd: "Kromě vražd, čeho ve svém životě nejvíce litujete?"

MacDonald: "Že jsem nemohl vést normální život. Mít manželku, děti, bydlet ve vlastním domě. Kdybych dostal příležitost prožít znovu svůj život, toto jsou věci, které bych si přál."

Kidd: "Smířil jste se s tím, že zemřete ve vězení?"

MacDonald: "Ano, to mi nedělá vůbec žádné starosti. Já ani nechci odejít, venku bych nepřežil. Už jsem ve vězení příliš dlouho. A i kdybych žil venku, stejně bych byl samotář tak jako tady. Rád bych si třeba koupil noviny, černobílou televizi nebo CD přehrávač a nějaká CD. Ale mimo to, není venku nic, co bych neměl tady."

Kidd: "Chtěl byste alespoň na jeden den ještě vidět Sydney?"

MacDonald: "Ano. Rád bych viděl Operu. Když jsem byl zatčený, tak ještě byla nedokončená. Myslím, že tam zpívala Joan Sutherlandová. A moc rád bych viděl jak se Sydney změnilo. Možná budu mít někdy příležitost."

Na závěr ještě menší dovětek. Kidd nakonec MacDonalda ve vězení opakovaně navštěvoval a svým způsobem se z nich stali přátelé. MacDonald to komentoval takto: "Je to velmi zvláštní pocit mít přítele... Ale jsem za to velmi rád." MacDonald nakonec dostal do své cely černobílou televizi a dostávat denně noviny. A 4. října 2000 mu Kidd pomohl splnit jeho sen. Společně s vězeňskou ostrahou posadili MacDonalda do auta a projeli se s ním po Sydney, které neviděl téměř 40 let. Viděl Operu, mohl si koupit Fish and chips a v úžasu sledoval, že ženy se na pláži opalují nahoře bez. Na závěr dodal: "Víte Paule, několikrát jsem přemýšlel nad jednou věcí. Kdybych žil svůj život jinak, byl bych teď už mrtvý? Vím, že to co jsem udělal je strašná věc a že za to budu platit až do konce života. Ale i to je lepší než být mrtvý."

Zdroj: crimelibrary.com