První část rozhovoru najdete zde

Keppel: "Dobře, řekněte mi vše, co se stalo s Hawkinsovou. Kde jste ji potkal, jak jste se dostali do Issaquah, jaký byl sled událostí."

Bundy: "Nevím přesně, který den v týdnu to byl. Ale myslím, že to byl čtvrtek. Byla to teplá květnová noc v Seattlu. Myslím, že bylo jasno. Kolem půlnoci jsem procházel jednou boční uličkou za sídlem univerzitního sesterstva. Je to kousek za kostelem. Šel jsem o berlích a držel jsem aktovku. Najednou jsem si všiml, že naproti mně jde nějaká mladá žena. Asi uprostřed té uličky jsme se míjeli. Požádal jsem ji, zda by mi pomohla odnést aktovku. Ona souhlasila. Prošli jsme uličkou, na jejímž konci jsme odbočili doprava, kde je takové tmavé parkoviště. Tam jsem měl zaparkované auto. Když jsme k němu došli, omráčil jsem ji páčidlem."

Keppel: "Odkud jste ho vzal?"

Bundy: "Měl jsem ho položené za autem."

Keppel: "Viděla ho?"

Bundy: "Ne. Měl jsem tam položené to páčidlo a pouta. Poté, co jsem ji omráčil, jsem jí ta pouta nasadil. Pak jsem ji posadil na sedadlo spolujezdce, nastartoval jsem a odjel."

Keppel: "Byla v tu dobu ještě naživu?"

Bundy: "Byla v bezvědomí, ale byla naživu."

Keppel: "Co se stalo potom?"

Bundy: "Během cesty se probudila."

Keppel: "Co se stalo, když jste dorazili do Issaquah?"

Bundy: "Zaparkoval jsem, vytáhl jsem ji z auta a odepnul jí pouta. Teď přijde ta nejtěžší část. Chci Vám to všechno říct, ale pochopte, že se mi o tom nemluví snadno. Ale dobrá, pokusím se. Je zvláštní, o jakých věcech lidé mluví v takových situacích. Zní to legračně... Ne, legračně není to správné slovo. Zní to divně. Ona byla plně při vědomí, ale zničehonic začala mluvit o tom, že má zítra test ze španělštiny a zeptala se mě, jestli jsem přišel, abych jí pomohl s učením. Já... Ve stručnosti: Znovu jsem ji omráčil, uškrtil jsem ji a její tělo jsem odtáhl do takového malého hájku."

Keppel: "Čím jste ji uškrtil?"

Bundy: "Kusem starého provazu."

Keppel: "Ten jste si přivezl s sebou?"

Bundy: "Ano, měl jsem ho v autě. To už ale začalo svítat. Nasedl jsem do auta a odjel. Jako vždycky jsem byl v šoku z toho, co se stalo. Je to podobné, jako když se probudíte ze zlého snu. Pak si ale uvědomíte, že ten sen byl skutečný. Cestou jsem z okna vyhodil zbytek provazu, mou aktovku, berle. Stejně tak jsem se zbavil jejího oblečení."

Keppel: "Kdy jste jí to oblečení vysvlékl?"

Bundy: "Potom, co jsme vystoupili z auta. Vím, že jsem to přeskočil, ale je moc těžké, o některých věcech mluvit."

Keppel: "Pamatujete si, jaké oblečení měla na sobě?"

Bundy: "Bílé boty, modré kalhoty, nějakou blůzu, kolem pasu měla omotané tričko. Co jsem nevyhodil za jízdy z okna, to jsem hodil do studny kousek od silnice."

Keppel: "Zbavoval jste se často věcí, které patřily obětem?"

Bundy: "Někdy ano. Ale v tomto případě jsem byl tak vyděšený, že jsem se chtěl zbavit všeho, co by mi to připomínalo."

Keppel: "Zahodil jste i nějaké vlastní věci?"

Bundy: "Jak jsem říkal, zahodil jsem aktovku, berle... Taky páčidlo, pouta... Pak jsem byl naštvaný, protože jsem si musel koupit nové."

Keppel: "Vzpomínáte na to, jak jsme mluvili o věcech, které může vědět jen vrah? Co nějaká taková informace?"

Bundy: "Řekla mi, že jí všichni říkají George. Nebo to, že nechtěla nosit pásek, ale kalhoty jí byly moc velké, tak je měla připevněné spínacím špendlíkem."

Keppel: "Kdy se to stalo?"

Bundy: "Byl to květen..."

Keppel: "Georgeann Hawkinsová zmizela 12. června. To víme."

Bundy: "Vážně? Myslel jsem, že to byl květen.. Omlouvám se."

Keppel: "Já se ale ptal, kdy došlo k tomu, že jsi já usekl hlavu."

Bundy: "To bylo asi o tři dny později."

Keppel: "Vracel jste se k tělu?"

Bundy: ""Ano."

Keppel: "Kdy poprvé?"

Bundy: "Hned druhý den."

Keppel: "Proč jste se tam vrátil druhý den?"

Bundy: "Chtěl jsem to místo zkontrolovat. Podívat se, jestli jsem tam něco nezapomněl. Možná jsem doufal, že tam to tělo ani nebude, že se mi všechno opravdu jen zdálo a já ji nezabil. Nevím, jestli jsem tam našel něco, na co jsem den předtím zapomněl. Vlastně ano. Vzpomněl jsem si, že když jsem se zbavoval jejích věcí, nebyla tam jedna bota. Tak jsem si myslel, že bude u těla, ale tam taky nebyla. Další den jsem se tedy na kole vrátil na místo, kde jsem ji naložil do auta, na to malé parkoviště. Byl jsem nervózní, všude byla policie. Někdo mě mohl vidět nebo si všimnout mého auta tu noc, kdy ta dívka zmizela. Byl jsem ale překvapený, když jsem dorazil na místo a našel jsem tam její botu i její náušnici. Obojí jsem sebral a odjel pryč. To bylo asi v 17:00.

Keppel: "Policie to tam stále prohledávala?"

Bundy: "Byli všude okolo, ale soustředili se hlavně na nedaleký park. Parkoviště neprohledávali."

Keppel: "Co se stalo v příštích několika dnech?"

Bundy: "Byl jsem hodně nervózní. Hlavně proto, že stejné modus operandi jsem použil asi 2 týdny předtím ve stejné čtvrti, před stejným sídlem sesterstva. Potkal jsem se s dívkou, kterou jsem požádal, zda by mi pomohla. Pamatuju si, že to byl pátek, asi 23:00. Byl jsem opilý a řekl jsem jí něco o tom, že pracuju v Olympii a že žiju v podnájmu. Ale..."

Keppel: "Byl jste opilý, když jste napadl Hawkinsovou?"

Bundy: "Ano, víceméně. V podstatě to bylo součástí modus operandi. Ale ta dívka, o které jsem mluvil, mě odmítla. Proto jsem měl strach. Že někomu řekne, co se jí stalo a policie si to spojí se zmizením Hawkinsové."

Keppel: "Dobře. Kdy jste se potom znovu vrátil k tělu?"

Bundy: "Hned další den. A pak ještě o 3 dny později. Udělat to, o čem jsme mluvili. Chtěl jsem tím zabránit, aby bylo tělo identifikováno. Pak jsem se na to místo vrátil asi za týden, možná za dva."

Keppel: "Proč?"

Bundy: "Abych vše znovu zkontroloval. Byla v tom i fascinace místem činu, fascinace smrtí, nekrofilie... Ale po týdnu, navíc v červnu, už toho moc nezbylo."

Keppel: "Vracel jste se tam kvůli sexu?"

Bundy: "O tom teď nechci mluvit. Možná někdy jindy."

Keppel: "¨Dobře. Řekněte mi jednu věc. Vždy jste se sebou měl pilu?"

Bundy: "Měl jsem takovou sadu nástrojů, kterou jsem měl v kufru Volkswagenu. Byla v ní  ta pila na kov. A taky malá armádní lopatka."

Keppel: "Pohřbil jste některou ze svých obětí?"

Bundy: "Ano. Ty, které jsem nepohřbil jste našli. Ty, které jsem zakopal, jste zatím nenašli. Je to jednoduché."

Keppel: "Kolik lidí jste pohřbil ve státě Washington?"

Bundy: "Jen pár."

Keppel: "Víte, kdo jsou ti lidé?"

Bundy: "Pamatoval jsem si jen dvě jména. Jedno už jsem ale zapomněl."

Keppel: "Kdo je ta druhá?"

Bundy: "Pokusím se vzpomenout si.... Nevím a nechci hádat."

Keppel: "Tak alespoň uveďte dobu, kdy k tomu došlo."

Bundy: "Asi začátek roku 1974."

Keppel: "Začátek roku 1974? To je ta dívka z Olympie? Studentka z Evergreen State College?"

Bundy: "To bude ona."

Keppel: "Kde je?"

Bundy: "Pohřbil jsem ji v horách."

Keppel: "Ve kterých horách?"

Bundy: "Nahoře v Cascades."

Keppel: "A tam jste tu dívku pohřbil?"

Bundy: "Snažím se vzpomenout si, jak se to celé stalo. Asi mi to bude chvíli trvat. Celá ta noc je jako nějaký sen, všechno je to rozmazané... Byl jsem tenkrát hodně opilý, protože jsem měl v autě celou láhev vína."

Keppel: "Pokud si nepamatujete jména, můžete říct, kolik vražd jste spáchal?"

Bundy: "Ve Washingtonu? Asi 11."

Keppel: "11? Pokud si nepamatujete jména, kde jste nechal jejich těla?"

Bundy: "To bych si pamatovat mohl."

Keppel: "Dobře. Je tu seznam dívek, jejichž těla jsme našli. Moji nadřízení chtějí vědět, zda se jedná o vaše oběti."

Bundy: "Dobře, můžeme to zkusit."

Keppel: "Je tady dívka, kterou jsme našli uškrcenou v řece v Bellinghamu."

Bundy: "Ne."

Keppel: "Další tělo jsme našli v roce 1971, Thurston County."

Bundy: "Ne. To je moc brzo. Nevracejte se dál než do roku 1972."

Keppel: "Dvě dívky v Millerslyvania Park, 1972."

Bundy: "O těch jsme mluvili už dříve. Ale ne. Určitě ne."

Keppel: "Pak je tu malá holka v Tacomě."

Bundy: "Která?"

Keppel: "Ann Marie Burrová."

Bundy: "Ne. V žádném případě. A chci, aby bylo všem jasné, že jsem maximálně upřímný. Klidně půjdu na detektor lži. Je pro mě důležité, aby nebyla zpochybňována moje důvěryhodnost. Opravdu z toho nechci udělat druhý případ Henryho Lucase."

Keppel: "Chápu. Další tělo jsme našli na Queen Ann Hill."

Bundy: "O tom nic nevím. A jsem maximálně upřímný. Nemám důvod začít teď lhát. Dobře, vyberte nějaký další případ a můžeme jít více do hloubky."

Keppel: "Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že vše začalo ve státě Washington. Kdy to bylo?"

Bundy: "1974. Mluvím teď o vraždách. Bylo tam několik pokusů v letech 1972 a 1973. Ale první vražda se datuje do roku 1974."

Keppel: "Jedna z těch dívek, Joni Lenzová, bydlela jen několik bloků od místa, kde jste tehdy žil. Chcete o ní mluvit?"

Bundy: "Dobře."

Keppel: "Protože to máme Healyovou, Mansonovou, Rancourtovou, Ballovou, Hawkinsovou, Ottovou a Naslundovou. To je osm (?). Plus Lenzová je devět. Počítáte ji do těch 11, o kterých jste mluvil (Lenzová útok přežila)?"

Bundy: "Ne, to není jedna z nich."

Keppel: "Takže mluvíme o třech dalších obětech, o kterých nevím. Patří jedna z těch obětí do jurisdikce King County?"

Bundy: "Jedna ano, ostatní ne. Ale víte, asi bych opravdu raději mluvil o tělech, která se nenašla. Zvýší to moji důvěryhodnost. A chtěl bych začít jednou dívkou, která zmizela a jejíž tělo jste nenašli."

Keppel: "Předpokládám, že mluvíte o Mansonové."

Bundy: "Ano."

Keppel: "Je to jedna z těch, které jste pohřbil?"

Bundy: "Ano."

Keppel: "A o té chcete mluvit podrobněji?"

Bundy: "Ne. Ne teď. Řeknu Vám, kde je její tělo, ale na to potřebuji čas."

Keppel: "Tede, nebudu Vám vysvětlovat, jak probíhá vyšetřování vraždy. Koneckonců to víte sám. Ale když neznáme místo, kde se nachází její tělo... Na druhou stranu, po tolika letech bychom možná ani nic nenašli. Stejně tak její oblečení. Vše bude dost možná pryč."

Bundy: "To je pravda."

Keppel: "Ale napadlo mě, že jsme nikdy nenašli kolo Janice Ottové. Tak si říkám, jestli jste ho nehodil na dno jezera Washington."

Bundy: "To si nemyslím."

Keppel: "Tede, já vím, že chcete, aby se náš rozhovor stočil k otázce proč. Ale já jsem policista, ne psychiatr. Mě nezajímá, proč jste ty vraždy spáchal. Mě zajímají fakta. Takže žádné proč, ale co, kdy a jak."

Bundy: "Nebudu se Vás snažit přesvědčit. Ale vím, že to spoustu lidí zajímá. Tímto rozhovorem nechci získávat sympatie, dělám to pro sebe a svou rodinu. Nehledám v tom žádný prospěch. A v dalších dvou dnech přijdou i vyšetřovatelé z Utahu a Colorada, kteří se mnou chtějí taky mluvit."

Keppel: "A co přesně od nich očekáváte? Oni vám budou klást ty stejné otázky, jako já. Budou chtít fakta."

Bundy: "Jednoho mého přítele kontaktoval státní žalobce z Colorada, který mu řekl: Víme, že toho u nás Bundy spáchal hodně. Potřebujeme jednu konkrétní věc, jeden konkrétní případ a uděláme všechno pro to, aby Florida odložila popravu. Oni po mně nechtějí všechny informace."

Keppel: "Ale to není Washington, to je Colorado. A stejně po Vás budou chtít, abyste jim řekl, kde jsou nenalezená těla."

Bundy: "To není jen Colorado, ale i Utah a Idaho. Kdy se uvidíme příště?"

Keppel: "To netuším, žádné další sezení zatím naplánované není. Chtěl jsem požádat o noční návštěvu, ale nevím, zda je to tady vůbec možné."

Bundy: "Oni mě chtějí nechat v noci odpočívat. Chápete, blíží se poprava... Je toho strašně moc... Přemýšlím o rodině, o své situaci... Tím se nesnažím hrát na city. Ale taková je moje situace, Bobe. Co je ochotný udělat státní zástupce ve Washingtonu?"

Keppel: Co je ochotný udělat?"

Bundy: "Cokoliv... Kdo je vlastně teď státním žalobcem?"

Keppel: "Ken Eikenberry."

Bundy: "Starý dobrý Ken Eikenberry."

Keppel: "Znáte ho, takže asi víte, jaký je jeho názor. Řekl, že nezastavíme žádnou popravu bez pádného důvodu. Ale také záleží na tom, co mu řeknu já po našem rozhovoru. Ale chce znát fakta."

Bundy: "Já tomu rozumím. Ale zároveň chci, aby to pochopila i moje rodina. A když budu mluvit jen o tom, kde a jak jsem někoho zavraždil, vyzní to ještě hůř. Chtěl bych mluvit i o tom, co mě k tomu vedlo. Snažit se to trošku vysvětlit."

Keppel: "Tomu sice rozumím, ale státního žalobce zajímají jen fakta, ne váš psychologický rozbor."

Bundy: "Ale já o tom musím mluvit v širších souvislostech! Nechci prostě říct: zabil jsem ji tam a tam. Prostě to nejde. A proto potřebuji více času. 60, 90 dní, možná několik měsíců. Zkuste to říct vašim nadřízeným. Vím, že to nemáte jednoduché a že rozhodnutí není na vás. Nežádám o soucit nebo o milost. Stejně mě dostanou, Bobe. Dříve nebo později. Pár měsíců navíc na tom nic nezmění."

Keppel: "Kdyby záleželo na mně, tak bych vás nechal žít, abychom mohli vše probrat dopodrobna. Faktem ale je, že jsme se v podstatě neposunuli. A to je pro státního žalobce podstatné. Když se na celou věc podívá, bude mu jedno, zda žijete nebo ne. Pokud se neposuneme, nebude mít důvod cokoliv udělat. A to stejné guvernér."

Bundy: "Chápu, že jde o to, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Ale není jedno, zda se tak stane za pár dní nebo za pár měsíců? Alespoň bych tak měl šanci povědět svůj příběh, který může pomoci spoustě lidí. Jak jsem říkal, nedělám to pro sebe. Chci říct... Přijímám zodpovědnost za to, co jsem napáchal. A chápu, že jsem s tímto rozhovorem otálel příliš dlouho. Ale moji právníci mi to vždy rozmluvili. Už loni v únoru jsem chtěl promluvit, doslova jsem prosil své právníky, ale zase byli proti. Kdyby dali na mě, možná bychom nebyli v takové situaci, v jaké jsme teď."

Keppel: "Často jste zmínil, že systém chce zabít Teda Bundyho. Ale to je rozsudek, ke kterému jste byl pravomocně odsouzen. A to je všechno, co státního žalobce zajímá. Nebudu vám lhát Tede, ale pokud se nestane zázrak, tak v úterý zemřete."

Bundy: "Já vím."

Keppel: "Záleží jen na vás, co sdělíte vyšetřovatelům a jakou to bude mít cenu. Já svým nadřízeným řeknu, že jste ochotný spolupracovat a že mi nelžete, ale bohužel se nemůžu ohánět ničím konkrétním."

Bundy: "Rozumím. Ale je to v zájmu společnosti, v zájmu rodin obětí! Určitě byste se mohl sejít s vyšetřovateli z ostatních států a zkusit je přesvědčit, že mám co říct, že nelžu. Je to určitě jednodušší, než si prostě říct: zbavme se Teda Bundyho, toho zkurvysyna! Stejně mě popraví. Tam venku jsou lidé, kteří chtějí pochovat své blízké, ale nemůžou. Já jim to můžu umožnit. Řeknu, kde jsou těla jejich blízkých! Řeknu vše, co vím! To si politici vezmou tyto rodiny na svědomí?"

Keppel: "Tede, já jejich názor neovlivním. Můžu jim sdělit jen ten svůj, to je celé. Nemám žádné oprávnění měnit jejich stanovisko."

Bundy: "Dobře, jen přemýšlejte, o čem jsme dnes mluvili. A nad tím, o čem ještě můžeme mluvit. Dnes nám vypršel čas."

Keppel: "Ještě máme možnost sejít se dnes nebo zítra večer."

Bundy: "To by šlo. Moje právnička se s vámi spojí."

(konec pásky)

Profil Teda Bundyho najdete zde

Pokračování zde

Zdroj: crimepiperblog.wordpress.com