"Vrazi osamělých srdcí"

(Španělsko, USA)

Životopis - Raymond Fernandez

Raymond Martinez Fernandez se narodil 17. prosince 1914 na Havaji. Jeho rodiče byli původem ze Španělska. Fernandez byl v dětství křehké dítě, což velice těžce nesl jeho otec, který se netajil svým postojem, že by si přál opravdového syna a že je pro něj Raymond obrovským zklamáním.

Když v roce 1932 dovršil Fernandez 18 let, odcestoval do Španělska, kde žil a pracoval na farmě svého strýce. Díky tvrdé práci zmužněl a stal se z něj šarmantní mladík, který si rozhodně nemohl stěžovat na nezájem něžného pohlaví. Byl popisován jako milý a zdvořilý mladý muž, který rád vyhledával společnost. Každému ochotně pomohl nebo jej rád vyslechl. 2 roky po svém příjezdu do Španělska se Fernandez oženil se ženou jménem Encarnación Roblesová. Ta mu poté porodila 4 děti.

Když vypukla Druhá světová válka, Fernandez narukoval ke španělskému námořnictvu. Nedlouho poté však vstoupil do řad britské tajné služby. Z logických důvodů není jasné, jakými úkoly byl pověřen, jeho nadřízení jej však chválili za jeho výborné výsledky a oddanost Spojencům.

Když válka skončila, Fernandez se rozhodl pro návrat do USA. Chtěl si vydělat nějaké peníze a poté poslat pro svou manželku a děti. Během plavby přes Atlantik byl však zasažen ocelovým poklopem do hlavy, díky čemuž utrpěl frakturu lebky. Tato nehoda jej poznamenala na zbytek života. Nejen, že si z ní odnesl velkou jizvu na hlavě, ale je dost pravděpodobné, že úder těžkým poklopem Fernandezovi nevratně poškodil mozek. Loď doplula do Států v prosinci 1945 a Fernandez byl okamžitě převezen do nemocnice, kde byl hospitalizován až do března 1946.

Po propuštění z nemocnice byl z Fernandeze úplně jiný člověk. Stranil se společnosti, trpěl výkyvy nálad a velice rychle propukal v záchvaty hněvu. Téměř se přestal smát, během řeči neustále těkal očima po svém okolí. Dalo by se říci, že díky oné nehodě na lodi prošel kompletní transformací osobnosti. Navíc přišel o své vlasy, od té doby musel nosit paruku.

Fernandez se nalodil na další loď, která mířila do Alabamy. Když loď zakotvila v přístavu Mobile, Fernandez z nepochopitelných důvodů ukradl z podpalubí velké množství oblečení, které se snažil pronést přes celnici. Při kontrole u něj bylo ukradené oblečení nalezeno, načež byl Fernandez okamžitě zatčen. Během výslechů nebyl schopen vysvětlit, proč se snažil ukrást tolik oblečení. Na otázky policistů odpověděl: "Nevím, proč jsem to udělal. Já to prostě nevím. Asi to nešlo zastavit. Já nevím..." Za pokus o krádež byl odsouzen k 1 roku vězení.

Během svého pobytu ve věznici jej jeden ze spoluvězňů seznámil s vodun (domorodé náboženství původem z Afriky). Ten stejný člověk jej poté zasvětil i do rituálů voodoo.

Po propuštění z vězení se Fernandez nastěhoval ke své sestře do Brooklynu. Těsně poté začal odpovídat na seznamovací inzeráty v novinách. Důvěru žen si získával psaním romantických dopisů a básní. Pak přišel poněkud netradiční požadavek. Fernandez se každé ženy zeptal, zda by mu mohla poslat pramínek svých vlasů. Když mu žena vyhověla, Fernandez tyto vlasy použil při voodoo rituálu, který mu měl zaručit ženinu plnou oddanost a poslušnost. Když poté došlo na reálné setkání, Fernandez použil svůj šarm a ženu svedl. Poté jí ukradl peníze, šperky nebo šekové knížky a zmizel. Ženy tím byly tak poníženy, že málokdy informovaly policii. Málokterá z nich také chtěla, aby se veřejně vědělo, že hledá muže přes seznamovací inzeráty. Domýšlivý Fernandez si to však vyložil po svém. Podle jeho názoru jej ženy neudaly proto, že krádež v podstatě chápaly jako platbu za jeho nezapomenutelné sexuální služby...

Jednou z Fernanezových obětí se stala i vdova Jane Lucilla Thompsonová. Fernandez ji v říjnu 1947 přemluvil, aby koupila lístky na loď plující do Španělska. Několik následujících týdnů cestovali po španělském venkově. Fernandezova drzost dostoupila vrcholu, když paní Thompsonovou seznámil se svou manželkou a svými dětmi. Jane byla do Fernandeze tak bezhlavě zamilovaná, že ani to ji nedonutilo, aby okamžitě odcestovala zpět do USA. 7. listopadu 1947 však došlo mezi ní a Fernandezovou manželkou k hádce. Co se stalo poté, už asi nikdy nezjistíme. Faktem však je, že Fernandez byl viděn, jak pozdě v noci utíká z hotelu, kde byli ubytováni. V hotelovém pokoji bylo druhý den nalezeno mrtvé tělo Jane Thompsonové. Ačkoliv její smrt byla přinejmenším podezřelá, nikdy nebyla provedena pitva, takže ani nebyla stanovena přesná příčina smrti. Fernandez už mezitím plul na lodi zpět do USA.

Když dorazil do New Yorku, bezostyšně obsadil apartmá paní Thompsonové, přičemž se oháněl její závětí, ve které mu odkázala veškerý majetek. Není snad nutné dodávat, že tato závěť byla zfalšovaná...

Životopis - Martha Becková

Narodila se 6. května 1920 jako Martha Jule Seabrooková. Jejím rodným městem byl Milton na Floridě. Už od svých dětských let trpěla obezitou. Ta měla být způsobena blíže nespecifikovanou poruchou žláz. Nicméně, v jejích lékařských záznamech o žádné podobné poruše není zmínka. Faktem však je, že Becková dospívala mnohem dříve než ostatní dívky. V 10 letech byla po fyzické stránce dospělou ženou.

Becková byla kvůli své obézní postavě terčem posměchu nejen svých spolužáků, ale i své rodiny. Zejména matka se jí velice často posmívala. Díky tomu se Becková stáhla do sebe a stala se naprostým samotářem bez jakýchkoliv kamarádů.

Becková později uvedla, že jako dítě byla znásilněna svým bratrem. Když se svěřila své matce, ta ji brutálně zbila. Plačící Martha si navíc musela vyslechnout, že je "špinavá kurva". Od té doby ji matka neustále kontrolovala a chodila všude s ní. Kdykoliv o Beckovou projevil zájem některý z chlapců, její matka jej okamžitě zahnala přívalem výhrůžek a nadávek. Ani se nelze divit tomu, že Becková na několik měsíců utekla z domova a přidala se k cirkusu. Po svém návratu ji čekal další výprask od matky...

V roce 1942 Becková absolvovala zdravotnickou školu v Pensacole. Byla sice nejlepší z ročníku, ale kvůli svému vzhledu nemohla najít práci. Nikde nechtěli obézní zdravotní sestru. Becková tak byla nucena začít pracovat v pohřebním ústavu, kde líčila tváře ženských těl.

Becková si konečně našla práci ve zdravotnictví, když se později přestěhovala do Kalifornie. Začala pracovat jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici. Po nocích obrážela noční podniky, kde vyhledávala povyražení. Vyspala se v podstatě s každým, kdo o ni projevil zájem. Není proto divu, že záhy otěhotněla s jedním z vojáků. Naivní Becková si myslela, že si ji otec jejího dítěte vezme a ona bude mít konečně šťastnou rodinu. Realita byla mnohem krutější. Když se voják dozvěděl, že je Becková těhotná, pokusil se spáchat sebevraždu. To se mu sice nepodařilo, Beckové se však zhroutil její sen. Otec jejího dítěte by raději zemřel, než aby si ji vzal za ženu...

Ponížená Becková dala výpověď a vrátila se zpět na Floridu. Po návratu do svého rodného města si vymyslela historku o tom, že si v Kalifornii vzala námořního důstojníka, se kterým teď čeká dítě. Bohužel byl její manžel převelen do Pacifiku, ale až se vrátí, jistě za ní přijede na Floridu. Becková si dokonce koupila snubní prsten, kterým se chlubila po celém městě. Když bylo zřejmé, že tuto lež nemůže vyprávět donekonečna, Becková si poslala telegram, ve kterém stálo, že byl její manžel zabit v boji s Japonci. Becková pak po "obdržení" telegramu propukla v šílený záchvat pláče. Tento dojemný příběh se malým městem rychle rozšířil a dokonce se o něm zmínily i místní noviny. Celé město tehdy soucítilo s těhotnou vdovou. Na jaře 1944 porodila Becková dceru Willu Dean.

O několik měsíců později se Becková seznámila s řidičem autobusu jménem Alfred Beck. Výsledkem jejich vztahu bylo to, že Becková opět otěhotněla. Beck nakonec neochotně souhlasil, že se s ní ožení. Svatba se konala na podzim 1944. Po pouhých 6 měsících skončilo toto manželství rozvodem. Těsně poté se Beckové narodil syn.

Becková byla sama s dvěma dětmi a žádným příjmem. Své problémy řešila útěkem do světa romantických románů. Při jejich četbě snila o tom, že i na ni někde čeká princ na bílém koni.

Na začátku roku 1946 Becková přece jen našla zaměstnání. Začala pracovat jako zdravotní sestra v dětské nemocnici v Pensacole. Do své nové práce dávala vše, snažila se věnovat svou lásku těm, kteří ji nejvíce potřebovali. Dětští pacienti ji neodmítali, neodsuzovali ji za její postavu. Díky svému svědomitému přístupu k práci byla po pouhých 6 měsících povýšena na vrchní sestru.

Jednoho dne se jeden z jejích kolegů rozhodl, že si z Beckové udělá legraci. Netušil, že jí tím navždy změní život... Do její skříňky jí totiž podstrčil reklamu na seznamovací agenturu. Ta zajišťovala svým klientům otištění inzerátů v novinách v několika státech USA. Vtip se minul účinkem, protože Becková se nakonec rozhodla, že si opravdu seznamovací inzerát podá. Při vyplňování dotazníku jaksi zapomněla udat, že váží více než 110 kg a že má dvě děti. Koneckonců, jejímu vysněnému princi to přece vadit nebude.

Becková poté každý den po návratu z práce kontrolovala svou poštovní schránku. Pokaždé pak byla zklamaná, když zjistila, že na její inzerát nepřišla žádná odpověď. Po 2 týdnech se konečně dočkala...

Osudové setkání

Těsně před Vánoci 1947 našla Becková ve schránce odpověď na svůj inzerát. Dopis byl od Raymonda Fernandeze z New Yorku. Prohlašoval o sobě, že je bohatý obchodník původem ze Španělska. V dopise používal krásná a galantní slova, která Becková znala jen ze stránek jejích oblíbených románů. V dopise mimo jiné stálo: "Když jsem zjistil, že jste zdravotní sestra, mé srdce zaplesalo. Vím, že máte ve svém srdci spoustu lásky, kterou můžete věnovat i jednomu osamělému muži toužícímu po spřízněné duši."

Becková byla naprosto očarována. Nosila dopis neustále u sebe a četla jej vždy, když měla volnou chvíli. Dvojice si poté vyměnila asi tucet dopisů. Došlo i na výměnu fotografií. Becková raději poslala skupinovou fotografii, kde ji částečně zakrývala jedna z jejích kolegyň. Nechtěla svého prince vystrašit svým vzhledem.

Becková netušila, že Fernandeze její vzhled vůbec nezajímá. Jediné, co pro něj bylo důležité, bylo to, zda má dostatek financí. Domyslel si, že když je Becková vrchní sestra, jistě nebude mít nouzi o peníze. Jestli je stará, mladá, štíhlá nebo obézní, mu bylo naprosto jedno. I Beckovou požádal o pramínek jejích vlasů. Ta byla touto žádostí naprosto unesena. Její princ touží alespoň po pramínku jejích vlasů! Okamžitě jeho žádosti vyhověla. Fernandez tak mohl provést svůj oblíbený rituál voodoo, který měl zajistit, že mu bude Becková naprosto oddána.

K jejich prvnímu setkání došlo 27. prosince 1947, kdy Fernandez přijel vlakem do Pensacoly. Becková byla nadšena. Nejen, že jejímu princi nevadila její nadváha, dokonce to vypadalo, že si velice rychle oblíbil i její děti. Několik příštích dní strávili v domě Beckové. Příjemné romantické dny střídaly vášnivé noci plné sexu. Těch pár dní stačilo k tomu, aby Becková vyznala Fernandezovi svou nehynoucí lásku. Zároveň se jej zeptala, zda se k ní nechce nastěhovat a oženit se s ní. Fernandez jí však řekl, že musí zpět do New Yorku, údajně kvůli jakési obchodní záležitosti. Zároveň ovšem dodal, že jej může kdykoliv navštívit. Naivní Becková to chápala jako nabídku k sňatku.

Nadšená Becková poté chodila po městě a každému se chlubila tím, že je čerstvě zasnoubená. Pak ovšem přišla studená sprcha. Fernandez jí v dalším dopise vyčetl, že nerozumí jeho citům a že se s ní už nechce vidět. Zdrcená Becková se neúspěšně pokusila o sebevraždu. Následkem toho Fernandez přece jen svolil k tomu, aby jej přijela navštívit do New Yorku.

Během následujících pár dní přišel další šok. Becková byla bez udání důvodů vyhozena z práce. Pochopila to však jako znamení. Vyzvedla si poslední výplatní šek, sbalila si věci a spolu se svými dětmi vyrazila do New Yorku. Když 18. ledna 1948 zaklepala na dveře Fernandezova apartmá, nesetkala se zrovna s nejvřelejším přijetím. Pro Fernandeze totiž představovala přítěž v jeho kariéře podvodníka. Postupem času však zjistil, že se mu líbí, jak Becková splní jakékoliv jeho přání. To se ovšem nedalo říct o jejích dětech. Ty musely pryč. Becková nejprve protestovala, ale 25. ledna 1948 odvedla své dvě děti do sídla armády spásy, kde je nabídla k adopci. Martha Becková tak obětovala svému princi i své vlastní děti...

Fernandez se rozhodl, že Beckovou obeznámí se svým skutečným způsobem obživy. Becková kupodivu nijak neprotestovala. Právě naopak, cítila povinnost pomoci Fernandezovi s jeho zločiny.

První obětí této dvojice se stala Esther Henneová z Pennsylvanie. S tou se setkali 28. února 1948. Becková celou dobu vystupovala jako Fernandezova švagrová. Netrvalo dlouho a Fernandez se s paní Henneovou oženil. Becková přitom dávala moc dobrý pozor, aby jejich manželství nebylo nikdy naplněno. Po několika dnech začal Fernandez tlačit na paní Henneovou, aby na něj přepsala svou životní pojistku a aby jej ve své závěti uvedla jako univerzálního dědice. Když to Esther odmítla, Fernandez začal vést podivné řeči o jakési ženě, kterou vzal do Španělska, kde ta žena zemřela. Jednoho rána se Esther probudila a zjistila, že Fernandez a Becková jsou pryč. Spolu s nimi zmizelo i její auto a několik set dolarů.

Série vražd

14. srpna 1948 se Fernandez opět oženil. Jeho "vyvolenou" se stala Myrtle Youngová z Arkansasu. Becková vystupovala jako Fernandezova sestra a i tentokrát dávala dobrý pozor, aby mezi Fernandezem a jeho manželkou nedošlo k nějakým "nepravostem". Po několika dnech však Myrtle došla trpělivost a zeptala se Fernandeze, zda je normální, aby musela spát v jedné posteli s jeho sestrou. Fernandez se ji snažil uchlácholit, načež jí nabídl větší dávku léků na uklidnění. Myrtle po jejich požití upadla do bezvědomí. Fernandez a Becková poté odvezli Myrtle na autobusové nádraží, kde ženu posadili na první autobus do Arkansasu. Přitom ji nezapomněli okrást o 4000 dolarů. Když Myrtle dorazila do Arkansasu, musela být převezena do nemocnice. Tam druhý den zemřela.

Myrtle Youngová byla pro dvojici na dlouhou dobu posledním úspěšným "úlovkem". Další ženy, které podlehly Fernandezovu šarmu, jim nepřinesly kýžený finanční zisk. V jednom případě byla žena příliš mladá, kvůli čemuž Becková ztropila žárlivou scénu a dvojice musela urychleně zmizet.

Pozornost dvojice poté upoutala vdova z Albany jménem Janet Fayová (66 let). Fernandez se rozhodl odepsat na její seznamovací inzerát. V něm stálo, že je paní Fayová silně nábožensky založená žena. Fernandez v dopise vystupoval jako Charles Martin a neopomněl zdůraznit, že náboženství hraje v jeho životě jednu z nejdůležitějších rolí. Paní Fayová byla Fernandezem nadšená. Po několika týdnech souhlasila s tím, aby ji přijel navštívit do Albany.

30. prosince 1948 dorazili Fernandez a Becková do Albany. Becková i tentokrát vystupovala jako Fernandezova sestra. Paní Fayová plně podlehla Fernandezovu šarmu a po několika týdnech souhlasila se svatbou. Přikývla i na Fernandezův nápad, že se přestěhují na Long Island. V lednu 1949 vybrala paní Fayová 6000 dolarů a vyrazila směr New York.

4. ledna 1949 Janet Fayová dorazila do New Yorku. Společně s Fernandezem a Beckovou povečeřeli a uložili se ke spánku. Janet samozřejmě spala v pokoji se "sestrou" svého nastávajícího. Tentokrát však Becková usnula příliš tvrdě... Když se uprostřed noci vzbudila, zjistila, že Janet je pryč. Okamžitě vyrazila do Fernandezova pokoje. Když otevřela dveře, přistihla Fernandeze a Janet v tom "nejlepším". Becková zuřila. Došlo k hádce mezí ní a Janet. Během ní Becková popadla kladivo, které leželo na stolku, a začala s ním Janet zuřivě bít. Když se Fernandezovi podařilo Beckovou uklidnit, bylo už příliš pozdě. Janet ležela na zemi a dusila se vlastní krví. Fernandez mohl jen zmírnit ženino utrpení. Uvázal jí proto kolem krku šátek, kterým ji poté uškrtil. Mrtvolu následně zabalili do ručníků a prostěradel a odtáhli ji do šatníku. Pak šli spát.

Druhý den Fernandez s Beckovou koupili velký lodní kufr, do kterého přemístili tělo své oběti. Poté odjeli do domu Fernandezovy sestry, kterou požádali o to, zda by si mohli zavazadlo uložit v jejím sklepě. Po 11 dnech si Fernandez kufr vyzvedl a i s jeho obsahem jej zakopal v suterénu domu, který si pro tento účel pronajal. Čerstvě vykopaný hrob pak zalil cementem. Několik následujících týdnů pak Becková s Fernandezem psali dopisy příbuzným své oběti, aby vzbudili dojem, že Janet je stále naživu a prožívá lásku svého života. Dopustili se však zásadní chyby. Dopisy psali na psacím stroji. Rodina paní Fayové věděla nejen to, že Janet žádný psací stroj nevlastnila, ale i to, že celý život pohrdala dopisy, které nebyly psané vlastní rukou. Tento fakt vzbudil mezi rodinnými příslušníky podezření. Po obdržení několika dopisů se proto obrátili na policii.

Další objekt zájmu vražedné dvojice se jmenoval Delphine Downingová (41 let), což byla vdova s dvouletou dcerou jménem Rainelle. Fernandez ve svých dopisech vyzdvihoval svůj skvělý vztah k dětem a díky několika sladkým slůvkům si Delphine získal. Ta nakonec souhlasila s tím, aby ji navštívil v Grand Rapids v Michiganu. Nenamítala nic proti tomu, aby s sebou vzal i svou "sestru" Marthu.

K jejich setkání došlo na konci ledna 1949. Nejprve bylo vše jako z pohádky. Mezi Fernandezem a Delphine došlo i na sex, což byl fakt, který Beckovou přiváděl k šílenství. Jednoho dne však Delphine vstoupila do koupelny a uviděla Fernandeze bez jeho paruky. Nejen, že jí lhal o svých vlasech, ještě k tomu jí zatajil, že má jizvu téměř přes celou hlavu. Delphine zuřila a obvinila Fernandeze z podvodu. Ten se snažil uklidnit ji využitím svého šarmu, tentokrát to však bylo marné. Nakonec Delphine alespoň přesvědčil, aby si vzala nějaké léky na uklidnění. Jen o několik chvil později upadla Delphine do bezvědomí. Když to viděla její malá dcera, dala se do pláče. Dětský pláč ovšem vyprovokoval Beckovou, kterou už tak přiváděla k šílenství její žárlivost. Vrhla se na malou Rainelle a začala ji škrtit. Rainelle za chvíli upadla do bezvědomí stejně jako její matka.

Na nastalou situaci reagoval Fernandez slovy: "Až se Delphine probere a uvidí modřiny na krku toho dítěte, půjde nás udat na policii." Odešel proto do vedlejšího pokoje, kde sebral pistoli. Hlaveň zbraně zabalil do přikrývky, přiložil ji k hlavě nebohé Delphine a stiskl spoušť. Celou scénu pozorovala i malá Rainelle, která se mezitím z bezvědomí probrala. Dvojice pak zabalila tělo své oběti do prostěradel a odnesli jej do sklepa. Tam vykopali jámu, do které tělo uložili. Fernandez poté zalil místo cementem, zatímco Becková uklízela "nepořádek" v pokoji.

Několik dalších dní věnovali tomu, aby v domě své oběti nezanechali nic cenného. Zbývalo však vyřešit ještě jeden problém. Malá Rainelle neustále plakala a odmítala jíst. Po několika dnech dospěl Fernandez k děsivému rozhodnutí. Toho dítěte se musejí zbavit za každou cenu! Becková sice nejprve protestovala, pak ji však Fernandez přesvědčil o tom, že jiné východisko neexistuje. 28. února 1949 přinesla Becková ze sklepa velký lavor se špinavou vodou. Pak vzala holčičku do náruče a naposled se s ní pomazlila. Poté ji ponořila do špinavé vody, načež jí držela hlavu pod vodou tak dlouho, dokud se Rainelle neutopila. Fernandez mezitím vykopal ve sklepě další hrob. Do něj pak uložili tělíčko své poslední oběti. Aby po tom všem přišla dvojice na jiné myšlenky, rozhodli se, že si zajdou do kina...

Zatčení a soud

Co ani jeden z nich netušili byl fakt, že pláč malé holčičky vzbudil podezření ze strany sousedů. Ti také slyšeli zvuky kopání, které se ozývaly ze sklepa. Když pak sousedé viděli, že z domu odchází lidé, které vůbec neznali, rozhodli se zavolat policii.

Po návratu z kina Fernandez s Beckovou plánovali, že si sbalí svých pět švestek a urychleně zmizí. To už však nestihli. Ještě téhož odpoledne totiž na dveře domu paní Downingové zaklepala policie. Fernandez policistům otevřel dveře a pustil je dovnitř. Podle pozdějších výpovědí vyšetřovatelů bylo asi oběma jasné, že je konec. Nekladli proto žádný odpor, naopak se chovali velice klidně. Jediné, co Fernandez neustále opakoval, byla věta: "Aby bylo jasno, já nejsem žádný obyčejný vrah!"

Stejnou větu poté opakoval i u výslechu. Vyšetřovatelé později uvedli, že během Fernandezovy výpovědi jej Becková obdivně sledovala a pokaždé přispěchala s kapesníčkem, aby svému miláčkovi otřela pot z čela.

Fernandez i Becková věděli, že v Michiganu jim nehrozí trest smrti. Ochotně proto vypovídali o svých zločinech. Ovšem pod podmínkou, že nebudou vydání do New Yorku, kde by byli souzeni za vraždu Janet Fayové. A v New Yorku by jim hrozilo elektrické křeslo...

Vyšetřovatelé jim slíbili, že pokud se přiznají ke všem svým zločinům, tak budou souzeni pouze v Michiganu. Dokonce přišli s tím, že by mohli být po 6 letech propuštěni za dobré chování. S čím však nikdo nepočítal bylo to, jaký enormní zájem o tento případ projeví média. Případ Fernandeze a Beckové pravidelně plnil titulní stránky novin po celých USA a představa, že by tento perverzní pár mohl uniknout trestu smrti, vyvolala v řadách veřejnosti vlnu pobouření. Do celé záležitosti se nakonec vložil guvernér státu New Yorku, po jehož intervenci bylo nakonec rozhodnuto, že Fernandez a Becková budou souzeni pouze ve státě New York. Pro oba to byl obrovský šok. Becková to komentovala slovy: "Mám hrozný strach!"

Soudní proces byl zahájen 28. června 1949. Na místa v soudní síni se stály obrovské fronty. Lidi neodradila ani obrovská vlna veder, která tehdy sužovala New York. Zájem médií se snad ještě zvýšil. A platilo to zejména o bulvárním tisku. Obzvláště o Beckové se novináři vyjadřovali velice hanlivě. Vysloužila si přezdívky jako "Velká Martha", "Tlusťoška" nebo "110 kilogramů vzteku". Jedny noviny dokonce vypsaly soutěž, ve které mohli čtenáři tipovat, kolik přesně Becková váží. Sama Becková napsala několik dopisů, ve kterých se pohoršovala nad způsobem, jakým je popisována v tisku. V jednom z nich stálo: "Možná si to nemyslíte, ale jsem pořád ještě člověk. Člověk, který má srdce. Neubližujte mi, prosím, svými hanlivými urážkami!" Ale protože prodeje novin trhaly rekordy, jakékoliv prosby byly marné.

Oba obžalování mezitím stáhli svá přiznání a zejména popírali, že by měli něco společného s vraždou Janet Fayové. Pokud během soudního procesu kdokoliv jen nepatrně zvýšil hlas směrem k Fernandezovi, Becková na jeho obranu okamžitě reagovala slovy: "Pan Fernandez není hluchý, nemusíte na něj tak křičet!"

Oba obžalovaní argumentovali tím, že se k vraždám doznali jen proto, že jim bylo přislíbeno doživotí s možností propuštění po 6 letech. Nepopiratelným faktem však bylo to, že jejich výpovědi byly naprosto přesné. Včetně toho, že paní Fayové ukradli po vraždě i její umělé zuby. Ve své původní výpovědi uvedli, že to udělali proto, aby znesnadnili identifikaci těla. Faktem je, že zubní protéza paní Fayové opravdu nebyla nikdy nalezena. Jak soudní proces postupoval, Fernandez se přiznal k vraždě Delphine Downingové. Stále ovšem zapíral, že by zavraždil Janet Fayovou. Becková tvrdila, že si z oné noci nic nepamatuje. Poslední její vzpomínka byla na to, jak vstoupila do pokoje a nachytala Fernandeze v posteli s paní Fayovou. "Pak už mám okno", dodala Becková.

Důkazy však byly jasné. 11. srpna 1949 byli oba uznáni vinnými z vraždy Janet Fayové. O 11 dní později byli Fernandez a Becková odsouzeni k trestu smrti na elektrickém křesle. Okamžitě poté byli oba převezeni do věznice Sing Sing. A bylo to právě v cele smrti, kde Becková po několika letech viděla své děti, které byly mezitím umístěny do náhradních rodin.

Během pobytu v cele smrti se vztah mezi Beckovou a Fernandezem měnil doslova ze dne na den. V pondělí si dopisy vyznávali lásku, v úterý se proklínali. V roce 1950 vypustil Fernandez do tisku fámu  o tom, že Becková udržuje poměr s jedním z dozorců. Becková jej na oplátku v dopise pro tisk označila za zrádnou krysu. O několik dní později si už zase vyměňovali zamilované dopisy. Fernandez také udržoval korespondenci se svou manželku ve Španělsku. I jí se vyznával ze své nehynoucí lásky. Encarnación kupodivu jeho city opětovala.

Po několika neúspěšných odvoláních bylo datum popravy stanoveno na 8. března 1951. Několik hodin před popravou poslala Becková Fernandezovi svůj poslední dopis, ve kterém se mu vyznala ze své věčné lásky k němu. Když Fernandez tento dopis přečetl, řekl jednomu z dozorců: "Martha mě miluje! Teď jsem připraven zemřít! Musím zemřít jako muž, tím jí dokážu svou lásku!" Becková poté ještě napsala dopis do novin. Stálo v něm: "Co záleží na vině či nevině? Kolik zločinů už bylo spácháno ve jménu lásky? Můj život byl jeden velký milostný román. Jen ten, kdo prožil opravdovou lásku, mě může pochopit. Říkáte o mně, že jsem tlustá bezcitná žena. Nejsem ani jedno z toho. Mám srdce, které dokáže milovat."

Jako první byl na řadě Fernandez. Když vstoupil do popravčí místnosti, vykřikl: "Chci, aby celý svět věděl, že miluji Marthu! Nikdo z vás nerozumí opravdové lásce!" Těsně poté se však sesypal a musel být k elektrickému křeslu odnesen. Když bylo po všem, do popravčí místnosti vstoupila Becková. Neřekla jediné slovo a posadila se do křesla. Kvůli její postavě musely být použity větší popruhy, aby mohla být připoutána. Těsně předtím, než byl do jejího těla vpuštěn proud, otevřela ústa, zřejmě chtěla něco říct. Nevydala však ze sebe ani hlásku. Ihned poté byla popravena.

Ve 23:24 byli "Vrazi osamělých srdcí" mrtví. Raymondu Fernandezovi bylo 36 let, Marthě Beckové 30 let. Není jisté, kolik obětí měli vlastně na svědomí. Někteří odborníci mluví až o 17 zavražděných ženách. Motivem pro tyto vraždy byla snaha o finanční obohacení, popřípadě výbuch hněvu ze strany Beckové vyvolaný její chorobnou žárlivostí. Přesné číslo se však zřejmě nikdy nedozvíme.  

Zdroje: wikipedia.org, crimelibrary.com