(Česká republika)

Narodila se jako Marie Schmiedlová 9. září 1936 v Sušici. Její dětství lze jen těžko popsat jako ideální. Její otec byl hrubián, který byl nadevše pyšný na svůj německý původ a Čechy doslova pohrdal. Fikáčková také později uvedla, že ji šikanoval a terorizoval její bratr, který byl mentálně postižený. Svou matku Fikáčková celý život nenáviděla, což mělo v dospělosti za následek řadu prudkých hádek, při kterých Fikáčková neváhala používat ty nejvulgárnější výrazy. Po svém zatčení Fikáčková dokonce vypověděla, že během těchto hádek svou matku několikrát uhodila a došlo i na výhružky zabitím. Po konci druhé světové války se celá rodina potýkala se sousedem, který se pro změnu netajil svou nenávistí k Němcům.

Fikáčková v roce 1955 úspěšně ukončila zdravotní školu v Klatovech. Ihned poté začala pracovat jako zdravotní sestra v sušické nemocnici. V roce 1957 byla přeřazena na novorozenecké oddělení. Fikáčková později uvedla, že to bylo proti její vůli a že jí navíc bylo slíbeno, že jde pouze o dočasný přesun. To, že na tomto oddělení zůstala další 3 roky, brala jako příkoří ze strany vedení nemocnice. Mezitím se Fikáčková stihla i vdát. Jejím manželem se stal Lumír Fikáček. Ten poměrně svérázným způsobem vypověděl, že si na chování své manželky nevšiml ničeho zvláštního: "Ani před svatbou a ani po ní jsem si u ní nevšiml žádné závady." Jejich manželství bylo dokonale naplánováno: v roce 1960 se manželé zúčastní spartakiády, v roce 1961 pojedou k moři a teprve poté začnou pracovat na dítěti. I přes odpor ke své práci byla Fikáčková vzornou zdravotní sestrou, která dokonale plnila svoje povinnosti a dokonce se zvažovalo, že by mohla být povýšena na vrchní sestru.

Skutečnost však byla mnohem zrůdnější. Sama Fikáčková vypověděla, že během menstruace nebo těsně před ní či po ní, trpěla návaly vzteku, které si vybíjela na novorozencích. Dalším důležitým faktorem, který vedl Fikáčkovou k tomuto jednání, bylo to, že nesnášela dětský pláč. Ve své pozdější výpovědi Fikáčková například uvedla: "Novorozené dítě jménem Jana Motyková začalo křičet. To mě natolik rozčílilo, že jsem dítě uchopila za pravé ucho a prudce trhla. Když jsem si všimla, že se začíná řinout krev, řekla jsem, že šlo o nehodu při manipulaci s dítětem." Za tento incident dostala Fikáčková napomenutí od svých nadřízených. Dalšímu novorozenci Fikáčková ve vzteku zlomila ruku, což lékaři vysvětlili tak, že ke zlomenině došlo při porodu.

23. února 1960 dostala Fikáčková na starost dva novorozence, chlapečka a holčičku. To ji rozzuřilo: "Už tak jsem se starala o 14 nebo 15 dětí. Nestíhala jsem a oni mi ještě přidávali další práci." Zatímco chlapeček byl tichý, holčička neustále plakala. Fikáčková tedy holčičce silně stiskne hlavu: "Při mačkání jsem necítila praskání lebečních kostí, ale bylo mi jasné, že to bude mít následky. To, co jsem udělala malé Prosserové, jsem nikde nenahlásila." Na zhoršující se zdravotní stav holčičky upozorní až o několik hodin později. Lékaři však již život tohoto dítěte nezachránili. Nebohá holčička žila pouhých 20 hodin...

V té době je na oddělení i pětitýdenní Hana Hammelbauerová, vnučka Františka Rybáčka, který zkonfiskoval rodný dům Fikáčkové. Té se tak naskytla jedinečná možnost pomstít se. Nebohou Haničku opakovaně bije: "Děcko jsem vykoupala, utřela a oblékla. Když jsem ji dala do postýlky, několikrát jsem ji uhodila do zadní části hlavy." Utrpení holčičky trvá až do 25. února 1960, kdy v 08:00 svým zraněním podlehne.

To už ovšem nelze svést na neopatrnou manipulaci s kojencem a tak je po provedených pitvách obou dětí Fikáčková zatčena. Stane se tak 27. února 1960 ráno. Fikáčková je pozoruhodně klidná, dokonce to vypadá, že se jí i ulevilo. Ve své výpovědi uvede ještě jeden možný motiv. Fikáčková byla pravděpodobně zamilovaná do jednoho z vedoucích lékařů. On však její návrhy odmítal. Je proto možné, že se mu vraždami chtěla pomstít.

1. března 1960 Fikáčková uvede: "Kromě dvou posledních případů zbila jsem ještě dalších 10 dětí, z nichž některá těmto zraněním podlehla. Na jména některých dětí si vzpomínám, na jiné už ne. První dítě jsem zabila již v roce 1957. Na jméno si nepamatuji. Dítě jsem tloukla do hlavy nebo prsou a lékaři smrt dítěte přisoudili těžkému porodu." Lékaři ani vyšetřovatelé nebyli schopni definitivně určit, že za smrt těchto dětí nese vinu Fikáčková. V závěrečné zprávě se uvádí: "Nelze vyloučit, že smrt dítěte vznikla v součinnosti s jednáním obviněné, avšak nepokládáme tuto možnost za příliš pravděpodobnou, ani nemáme objektivních důkazů, abychom ji bezpečně prokázali." Nelze tak definitivně určit, kolik obětí má Fikáčková na svědomí.

Fikáčková je tak nakonec obviněna "pouze" ze dvou vražd. Podle posudku soudních lékařů byla Fikáčková příčetná, měla však sklony k depresím, hysterii a nekontrolovatelným výbuchům vzteku. 6. října 1960 byla Fikáčková uznána vinnou a odsouzena k trestu smrti. Obhájce se proti rozsudku dvakrát odvolal, ale pokaždé neúspěšně. 13. dubna 1961 byla Marie Fikáčková oběšena v pankrácké věznici. Bylo jí 24 let.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, idnes.cz