(USA)

Narodila se 19. března 1787 v New Orleansu jako Marie Delphine Macartyová. Její rodina pocházela z Irska a byla jednou z prominentních rodin v New Orleansu. Její strýc byl guvernérem Louisiany a Floridy a její bratranec byl starostou New Orleansu. V Louisianě to samozřejmě znamenalo, že podobně zámožná rodina vlastnila i větší množství otroků. Když byly LaLaurieové 4 roky, vypukla Haitská revoluce, což u otrokářů na jihu USA vyvolalo velkou obavu ze vzpoury otroků. Koneckonců i jeden ze strýců LaLaurieové byl zabit svým otrokem. To samozřejmě vedlo k ještě brutálnějšímu zacházení s místními otroky, čehož byla malá Marie častým svědkem.

11. června 1800 se LaLaurieová poprvé vdala. Jejím manželem se stal Španěl Don Ramón de Lopez y Angulo, který byl vysoce postaveným královským důstojníkem. Těsně poté však celá Louisiana připadla Francii, od které ji v roce 1803 odkoupily Spojené státy. Angulo tak byl v roce 1804 povolán zpět do Španělska. Do Madridu se však nikdy nedostal. Zemřel během plavby na Havaji. LaLaurieová pár dní po jeho smrti porodila dceru jménem Marie Borgia. Čerstvá vdova se pak i s dítětem vrátila zpět do New Orleansu.

V červnu 1808 se konala druhá svatba. Jejím druhým manželem se stal vlivný bankéř, obchodník a právník Jean Blanque. Jemu LaLaurieová porodila čtyři děti - Marii Louisu Pauline, Louisu Marii Lauru, Marii Louisu Jeanne a Jeana Pierre Paulina. I tentokrát však manželství končí smrtí manžela. Blanque zemřel v roce 1816.

25. června 1825 následovala třetí a poslední svatba. Jejím manželem se stal výrazně mladší lékař Leonard Louis Nicolas LaLaurie. Celá rodina se poté přestěhovala do nově postaveného sídla na 1140 Royal Street. Nicméně 16. listopadu 1832 LaLaurieová zažádala o rozluku od stolu a lože. Jako důvod uvedla, že s ní manžel nezachází tak, jak se sluší vzhledem k jejímu společenskému postavení. To u soudu potvrdil i její syn a dvě dcery. Navzdory této odluce však LaLaurie nadále bydlel v jejím sídle na Royal Street.

Od roku 1831 začaly po New Orleans kolovat zvěsti o tom, že se LaLaurieová chová  ke svým otrokům velice krutě. Na veřejnosti se sice snažila být k nim vlídná, ale několik jejích sousedů popisovalo, že na vlastní oči viděli, jak je bije či mučí. Velký problém je, že nikdy nedošlo k žádnému oficiálnímu vyšetřování celého případu a jediné zdroje informací pocházejí od lidí, kteří tehdy žili v New Orleans. A ti si samozřejmě mohli vše přibarvit (což s největší pravděpodobností i dělali). Příkladem může být příběh o asi 8leté černošské holčičce, která sloužila u LaLaurieové. První svědectví mluví o tom, jak jeden ze sousedů viděl tuto dívku, kterak utekla na střechu domu. Za ní se hnala LaLaurieová s bičem v ruce. Nebohá holčička raději skočila ze střechy, než aby musela vytrpět další výprask od své paní. Po dopadu na zem byla dívka mrtvá. LaLaurieová pak přikázala, aby bylo její tělo zakopáno na zahradě sídla. Jiná verze uvádí, že tato holčička česala své paní vlasy. Nechtěně ji přitom zatahala a LaLaurieová na ni vytáhla bič. Rovněž se tu zmiňuje i jméno holčičky. Údajně se měla jmenovat Lia (v jiné verzi je uváděno Leah). A její tělo nebylo pohřbeno na zahradě, ale bylo shozeno do studny. Podle pozdější verze byla LaLaurieová za smrt této dívky dokonce vyšetřována a následně byla potrestána ztrátou 9 otroků. Nutno dodat, že se jí opět vrátili, jelikož je LaLaurieová prostřednictvím svých příbuzných koupila zpět.

Mezi lidmi se také šeptalo o tom, že LaLaurieová drží svou černošskou kuchařku připoutanou ke kamnům. Za každý pokus propašovat jídlo ostatním otrokům LaLaurieová nemilosrdně zbičovala její malé dcery.

Oficiální záznamy místního pohřebního ústavu ukazují, že mezi lety 1830 a 1834 v jejím sídle zemřelo 12 otroků, včetně 4 dětí. Příčina úmrtí však nikdy nebyla stanovena, takže může být na vině i některá z nemocí, které se tehdy mezi otroky běžně šířily. Na druhou stranu je také pravda, že LaLaurieová dvěma svým otrokům darovala svobodu. Údajně byl do sídla poslán i advokát, aby prošetřil pravdivost zvěstí, které kolovaly po New Orleans. Ten však žádné důkazy o týrání otroků nenašel.

11. dubna 1834 propukl v sídle na 1140 Royal Street požár. Sousedé pomáhali LaLaurieové zachraňovat cennosti. Padlo několik otázek na to, proč své paní nepomáhají také její otroci. LaLaurieová pouze opáčila, že se nesluší, aby sahali na její majetek. Během evakuace sousedé a přivolaní hasiči narazili v kuchyni na asi 70letou černošku, která byla okovy připoutaná ke kamnům. Ta mužům řekla, že to byla ona, kdo založil požár, protože už nemohla snášet kruté zacházení své paní (podle jiné verze založila požár proto, že měla sen, ve kterém se jí podařilo utéct ze sídla, které bylo v plamenech). Rovněž uvedla, že otroci, kteří byli přivedeni do pokoje LaLaurieové, se již nikdy nevrátili.

Muži se rozhodli osvobodit zbývající otroky, kteří byli zamknutí ve svých ubikacích. Nikdo však nebyl schopen najít klíče, a tak museli dveře do ubikací vyrazit. Zde nejprve narazili na dvě staré ženy v řetězech a s ocelovými obojky kolem svých krků. Dalších 7 otroků bylo řetězy přivázáno ke stropu. Všichni byli značně podvyživení, měli na tělech řezné rány a někteří měli zlomené končetiny. Podle jejich výpovědí zde byli připoutáni několik měsíců. Většina ostatních otroků měla na krcích ocelové obojky, z nichž některé byly opatřeny hroty, které zabraňovaly jejich nositelům otočit hlavou. Někteří byli přikováni k podlaze v různých nepřirozených polohách. Jiní nesli známky po krutém bičování. A drtivá většina z nich byla silně podvyživená.

Mezitím se před sídlem shromáždil velký dav lidí. Když se rozšířily zprávy o nelidském zacházení s otroky, lidí se zmocnil vztek a začali se dobývat do domu, hnáni touhou potrestat LaLaurieovou. Ta pochopila, že je nejvyšší čas zmizet. Sebrala svůj nejcennější majetek a i s dětmi nastoupila do kočáru, který byl přistaven k zadnímu vchodu. Lidé si jejího odjezdu všimli, ale i když padlo pár výstřelů, LaLaurieové se podařilo uniknout. Rozzuřený dav se mezitím dostal do domu, který téměř kompletně zničil.

LaLaurieová se kočárem dostala do přístavu, kde nastoupila na loď do Mobile v Alabamě. Tam přestoupila na loď do Paříže. V hlavním městě Francie pak žila se svými dětmi, matkou a dvěma sestrami. Původně se chtěla vrátit do New Orleans, ale rodina jí to rozmluvila. LaLaurieová nikdy nebyla vydána spravedlnosti. Zemřela 7. prosince 1849 ve věku 62 let. Podle ničím nepodložené verze jejího příběhu, LaLaurieová zemřela na následky jakési nehody během honu na kance. Co se stalo s jejím třetím manželem je dodnes nejasné.

Mezitím byli zachránění otroci převezeni do vězení v New Orleans, kde byli vystavováni jako důkaz krutosti své paní. Jedny místní noviny uvedly, že během této doby dva z nich zemřeli. Podle některých údajů se na ně přišlo podívat asi 4000 lidí. Jejich další osudy nejsou známé. Podle jedné z verzí byly na zahradě rozbořeného sídla vykopána těla dvou otroků, včetně výše zmiňované holčičky (podle jiné verze byla těla nalezena ve studni).

Sídlo na 1140 Royal Street muselo být zbouráno. Na jeho místě bylo v roce 1838 postaveno nové honosné sídlo, které se stalo turistickou atrakcí. Mimochodem, v roce 2007 jej koupil americký herec Nicolas Cage, který ho ovšem o 2 roky později musel prodat.

Příběh LaLaurieové si mezitím žil vlastním životem. V průběhu let se z ní stalo krvežíznivé monstrum, které se nezastavilo před žádnou krutostí. Byla rovněž spojována s voodoo. Postupně se také měnila verze toho, co našli muži v ubikacích pro otroky. Otroci měli údajně vydloubané oči, vytrhané nehty, odřezané maso z hýždí, sešité rty a kolem pasu měli omotaná vlastní střeva. V hlavách pak měli zaražené zvláštní tyče, kterými jim byl zkoumán mozek. V nejnovějších verzích byli otroci přišiti k sobě jako jakási lidská housenka a jejich končetiny byly zohaveny tak, že připomínaly krabí klepeta. Počet obětí se postupem času navýšil na více než 100. Tato tvrzení však nejsou podložena jakýmikoliv důkazy.

Zdroje: wikipedia.org, nola.com