"Happy Face Killer"

(USA)

Životopis

Narodil se 6. dubna 1955 v kanadském městě Chilliwack v Britské Kolumbii. Jeho otec byl despotický alkoholik, který nešel pro ránu daleko. To ostatně platilo i o Jespersonově dědečkovi z otcovy strany. Jespersonův otec později popíral, že by své děti bil, ale většina spisovatelů a badatelů se spíše přiklání k Jespersonově verzi. Několik let po Jespersonově narození se celá jeho rodina přestěhovala do USA, konkrétně do města Selah ve Washingtonu. Zde rodina žila v obytném přívěsu.

Jesperson po svém zatčení tvrdil, že se cítil být vyděděncem ve své vlastní rodině. Jeho příbuzní jej oslovovali "Igore", čímž odkazovali na Jespersonovu údajnou podobu s Frankensteinovým sluhou Igorem. Ani mezi svými vrstevníky to Jesperson neměl jednoduché. Ostatní děti se mu posmívaly kvůli jeho výšce (Jesperson v dospělosti měřil 202 cm). Díky tomu se z něj stalo uzavřené dítě, které se vyhýbalo společnosti ostatních lidí. V průběhu dětství se u Jespersona začaly objevovat sklony k násilí, kvůli čemuž se často dostával do problémů. Ty jeho otec vždy řešil brutálním výpraskem, často přímo před zraky Jespersonových vrstevníků. Minimálně v jednom případě svého syna dokonce potrestal tím, že mu dával elektrické šoky.

Přibližně od 5 let začal Jesperson mučit zvířata. Nejprve chytal malé hlodavce, kterým kladivem rozbíjel hlavy. V pozdějším věku se začal zaměřovat na potulné psy a kočky. Ty brutálně bil lopatou a kopal do nich. Pokud nebohé zvíře přežilo, Jesperson jej poté uškrtil. Sám později vzpomínal: "Pořád vidím, jak se někteří psi bolestí počůrali. Třásli se strachy a kňučeli. Bylo to neuvěřitelné! Ještě dnes vidím ten strach v jejich očích. V jejich pohledu jsem viděl všechnu bolest, kterou jsem jim způsobil. Byla to krása!" Jindy zase Jesperson odchytil několik zvířat, která nechal několik dní o hladu. Pak se vzrušením pozoroval, jak mezi sebou vyhladovělá zvířata bojovala. Poslední zvíře, které zůstalo naživu, nakonec ubil k smrti.

Po svém zatčení Jesperson vzpomínal, jak jednou odchytil potulnou kočku: "Chytil jsem ji za ocas a mrštil jsem jí o silnici. V tu chvíli jsem si všiml, že vše pozoruje můj otec. Usmíval se a bylo vidět, že je na mě pyšný. Bylo to snad poprvé, kdy se na mě můj táta usmál. Ta kočka sebou ještě škubala, tak jsem ji holýma rukama uškrtil. Táta se pak všude chlubil tím, že jeho syn zbavuje okolí potulných psů a koček. Byl jsem tak rád, že je na mě táta hrdý!"

Jesperson se brzy začal zaobírat myšlenkou, jaké by to bylo zavraždit člověka. Poprvé se o to údajně pokusil už ve svých 10 letech, kdy napadl svého spolužáka Martina. Ten byl jeho jediným kamarádem. Bohužel se často dostávali do problémů, za které byl vždy mnohem přísněji potrestán Jesperson. Ten tuto skutečnost těžce nesl a jednoho dne se na svého kamaráda vrhl. Vše sice vypadalo jako obyčejná chlapecká rvačka, Jesperson však později přiznal, že měl v úmyslu Martina ubít k smrti.

Asi o rok později se Jesperson téměř utopil v jezeře, když jej jeho vrstevníci drželi pod vodou dokud nepozbyl vědomí. Když o něco později Jesperson navštívil veřejný bazén, pokusil se pro změnu utopit jednoho mladšího chlapce. Toho nakonec zachránil včasný zásah plavčíka. Je však nutné podotknout, že oba výše popsané útoky nejsou potvrzeny. To stejné platí i o Jespersonově tvrzení, že byl ve 14 letech znásilněn členem vlastní rodiny.

V roce 1973 Jesperson úspěšně absolvoval střední školu. Původně chtěl pokračovat ve studiu, ale jeho otec se mu vysmál. Jesperson vzpomíná: "Když jsem řekl tátovi, že chci jít na vysokou, tak se začal smát. Pak mi jen řekl, že tam určitě nečekají na kripla, jako jsem já." Jesperson tak začal pracovat jako řidič kamionu.

2 roky po absolvování střední školy se Jesperson oženil. Jeho manželkou se stala Rose Huckeová. Manželům se postupně narodily 3 děti - dvě holčičky a jednen syn. Ani manželství však Jespersonovi nezbránilo v tom, aby nadále mučil zvířata. Jeho dcera jednou vyděšeně přihlížela tomu, jak Jesperson věšel malá koťata na šňůře na prádlo. Když Jesperson viděl, jak sebou koťata zoufale zmítají a pomalu umírají, dostal záchvat smíchu.

Po několika letech začala Rose podezírat svého manžela z nevěry. K této domněnce ji vedl fakt, že do jejich domu neustále volaly neznámé ženy, které chtěly mluvit s Jespersonem. Jejich vztah tím značně utrpěl. V roce 1989 odjela Rose i s dětmi ke svým rodičům do Spokane. O rok později se manželé rozvedli.

Ještě před začátkem rozvodového řízení se Jesperson přestěhoval zpět do Kanady, kde si chtěl splnit svůj dětský sen - dostat se k jízdní policii. Sice se mu podařilo dostal se do výcvikového kempu, ale během tréninku utrpěl zranění, kvůli kterému byl nakonec z kempu vyloučen.  Jesperson to chápal jako velké příkoří a ponížení. Odstěhoval se zpět do USA, konkrétně do města Cheney ve Washingtonu, a opět začal pracovat jako řidič kamionu.

Série vražd

21. ledna 1990 - Jespersonovou první obětí se stala Taunja Bennettová (23 let), na kterou narazil v jednom z barů v Portlandu. Taunja byla některými svými příbuznými a přáteli popisována jako mentálně zaostalá. Není jisté, zda to byla pravda, ale podle všeho byla minimálně velmi důvěřivá. To se jí také stalo osudným. Jesperson jí koupil pití a poté se nabídl, že ji pozve na večeři. Taunja s radostí přijala. Když však vyšli před bar, Jesperson jí řekl, že u sebe nemá dost peněz. Dodal ale, že se mohou stavit u něj doma. Taunja souhlasila, netušíc, že Jesperson má dům pouze pronajatý. Když dorazili na místo, Jesperson začal po Taunje loudit sex. I s tím nakonec žena souhlasila. Po souloži se Jespersonovo chování náhle změnilo. Začal Taunju urážet a posmívat se jí. Během chvilky mezi nimi došlo k hádce, která vyvrcholila tím, že se Jesperson na Taunju vrhl a začal ji zuřivě bít pěstmi. Taunja se sice bránila, ale proti 110 kg vážícímu obrovi neměla nejmenší šanci. Jesperson nakonec omotal kolem ženina krku provaz a nebohou Taunju uškrtil (některé zdroje nicméně uvádějí, že ji uškrtil holýma rukama). Jesperson se poté s ledovým klidem vrátil do baru, kde se vesele bavil s místními štamgasty. Když se vrátil zpět, naložil tělo své oběti do auta a odjel směrem ke Columbia River George. Zde Taunjino tělo shodil ze srázu do hluboké rokle. Cestou zpět se zbavil i jejich věcí, včetně peněženky.

Nedlouho poté došlo k málo vídané situaci. O vraždě Taunji Bennettové se doslechla Laverne Pavlinacová, vášnivá čtenářka detektivek a milovnice detektiva Matlocka. Pavlinacová pochopila zprávu o vraždě jako šanci, jak se zbavit svého násilnického přítele Johna Sosnovskeho. Čtením novin a sledováním televize zjistila o případu všechny dostupné informace, načež zavolala na policii a oznámila, že její přítel ji donutil, aby mu pomohla zavraždit Taunju Bennettovou. Policie byla k jejímu tvrzení zpočátku skeptická, když však Pavlinacová dokázala přesně určit místo, kde bylo nalezeno tělo oběti, byla ona i její přítel zatčeni. Nikdo už neřešil, že Pavlinacová nebyla schopna sdělit, kde je oblečení a peněženka oběti.

John Sosnovske zoufale zapíral, že by měl něco společného se smrtí Taunji Bennettové. Když však byl obviněn z její vraždy a zjistil, že mu hrozí trest smrti, raději se přiznal. To mu s největší pravděpodobností zachránilo život, protože byl následně uznán vinným a odsouzen na doživotí. Pavlinacová byla za napomáhání k vraždě odsouzena k 10 letům vězení. To bylo zřejmě více než očekávala, protože ihned poté začala tvrdit, že si vše vymyslela. To jí však nikdo nevěřil...

Po své první vraždě zanechal Jesperson na veřejných toaletách svůj první vzkaz, který načmáral na jednu ze zdí. Pod něj pak nakreslil smajlíka. Protože se toaleta nacházela na odpočívadle pro kamiony, nikdo tomuto vzkazu nevěnoval pozornost. Jesperson se proto poučil a v následujících letech poslal několik dopisů do redakcí různých novin, zejména pak do redakce listu "The Oregonian". Každý z dopisů byl podepsán smajlíkem. Díky tomu se pro jeho pisatele vžila přezdívka "Happy Face Killer".

30. srpna 1992 - V Blythe v Kalifornii bylo nalezeno dodnes neidentifikované ženské tělo. Jesperson tvrdil, že se s touto ženou setkal na odpočívadle pro kamiony. Nabídl jí odvoz, po cestě však začal mít pocit, že mu žena lže a chce jej okrást. Zastavil, povalil ženu na zem a zalepil jí ústa lepicí páskou. Tou poté omotal i ženiny ruce. Pak svou oběť znásilnil a následně uškrtil. Podle Jespersona se mu žena představila jako Claudia.

Září 1992 - Za kavárnou ve městě Turlock (Kalifornie) bylo nalezeno tělo Cynthie Lyn Roseové (32 let). Jesperson tvrdil, že Cynthia byla prostitutka, která nastoupila do jeho kamionu, i když předtím odmítl její služby. Její chování jej natolik rozzuřilo, že Cynthii zavraždil. Její smrt byla původně připisována předávkováním drogami. Vše se změnilo poté, co se Jesperson k její vraždě přiznal v jednom ze svých dopisů.

Listopad 1992 - V oregonském Salemu bylo nalezeno tělo prostitutky Laurie Ann Pentlandové (26 let). Podle Jespersonova tvrzení měl s touto ženou sex. Poté po něm však chtěla dvojnásobnou cenu, než na jaké se původně domluvili. Jesperson se opět rozzuřil a nebohou Laurie uškrtil.

Červen 1993 - U silnice v Santa Nella v Kalifornii bylo nalezeno tělo další ženy, jejíž identita zůstává dodnes neznámá. Jesperson se k její vraždě sice přiznal, uvedl však, že si nepamatuje detaily. Podle jeho tvrzení se žena jmenovala Carla nebo Cindy. I smrt této ženy byla původně přisuzována nadměrnému požití drog.

14. září 1994 - Další tělo bylo nalezeno na Floridě, konkrétně nedaleko města Crestview. Ani tuto ženu se nikdy nepodařilo identifikovat, patolog pouze odhadl její věk na asi 40 let. Podle Jespersona se žena jmenovala Susanne. K její vraždě pak poznamenal: "Byla to obyčejná šlápota. Smrt byla pro ni vysvobozením."

Leden 1995 - Jespersonovou šestou obětí se stala Angela Subrizeová (21 let), na kterou narazil nedaleko města Spokane ve Washingtonu. Jesperson souhlasil, že Angelu sveze do Fort Collins v Coloradu, kde chtěla navštívit svého otce. Během jedné ze zastávek Angela zavolala svému otci, který jí ale oznámil, že ji nechce vidět. Jespersonovi pak údajně řekla, že si to rozmyslela a chce odvézt do Indiany, kde žije její kamarád. To Jespersona rozčílilo. Během následující cesty si pak Angela údajně neustále stěžovala na Jespersonovy časté zastávky. Jesperson popisuje: "To byla poslední kapka. Nedaleko Cheyenne ve Wyomingu jsem zastavil, vytáhl jsem ji z auta a povalil ji na zem. Pak jsem jí pěstí přitlačil na krk. Chvilku sebou škubala, ale pak vydechla naposled. Naložil jsem ji zpátky do auta a šel jsem spát. Když jsem se asi o 3 hodiny později probudil, přivázal jsem její tělo za kamión a vyrazil jsem do Nebrasky. Táhl jsem ho za sebou asi 10 - 12 mil. Když jsem zastavil, byla podstatně méně hezká, než když jsem ji viděl poprvé. Odvázal jsem ji a její tělo jsem hodil do příkopu u silnice." Angelino tělo bylo nalezeno až po Jespersonově zatčení. Identifikace mohla být provedena pouze na základě jejího tetování.

10. března 1995 - Jespersonovou poslední obětí se stala jeho přítelkyně Julie Ann Winninghamová (41 let). Jesperson ji údajně podezíral, že s ním chodí pouze kvůli jeho penězům. Rozhodl se proto, že Julii zavraždí během některé z jeho cest, na kterých jej často doprovázela. K vraždě nakonec došlo nedaleko města Washougal ve Washingtonu. Jesperson své přítelkyni zalepil ústa lepicí páskou a přímo v kabině kamionu ji znásilnil. Poté ji holýma rukama uškrtil. Její nahé tělo pak hodil do příkopu vedle silnice.

Zatčení a soud

Jesperson však tentokrát udělal chybu. Poprvé totiž zavraždil někoho, koho znal. Příbuzní a přátelé zavražděné věděli, že Julie byla v noc vraždy s Jespersonem a tuto informaci poté sdělili policii. Jesperson byl okamžitě předveden k výslechu, během kterého však odmítal odpovídat na otázky. Kvůli nedostatku důkazů tak musel být propuštěn.

Po svém propuštění se Jesperson dvakrát neúspěšně pokusil o sebevraždu předávkováním léky. Podle některých zdrojů se tím snažil vyvolat lítost svého okolí. Zároveň to mohl u pozdějšího soudu použít jako důkaz své lítosti nad svými činy. Jesperson poté napsal dopis svému bratrovi, ve kterém se přiznal ke spáchání 8 vražd. Po jeho odeslání zavolal na policii a přiznal se k vraždě Julie Winninghamové. Jesperson byl zatčen 30. března 1995.

Ihned poté, co byl Jesperson umístěn do vazby, využil svého práva na telefonát a zavolal svému bratrovi se žádostí, aby okamžitě spálil dopis, který mu poslal. Už však bylo pozdě. Jeho bratr totiž předal dopis policii. Když to Jesperson zjistil, začal se postupně přiznávat ke všem svým vraždám. A nejen to. Seznam jeho obětí se každým dnem rozrůstal, až se nakonec zastavil na čísle 185. Je však pravda, že u 177 z nich nebyl Jesperson schopen uvést jakékoliv detaily. Drtivou většinu z těchto doznání nakonec odvolal.

Jesperson byl rovněž vyšetřován ve spojitosti s případem "Vraha od Green River" (tehdy ještě nedopadený Gary Ridgway). K těmto vraždám se sice Jesperson nepřiznal, ale přišel se zajímavou historkou. Jednou, když na poli zakopával tělo jedné ze svých údajných obětí, si všiml, že o kousek dál jakýsi muž dělá to stejné. Jesperson k muži přistoupil a dal se s ním do řeči. Porovnali těla svých obětí, přičemž zjistili, že se jedná o jednovaječná dvojčata. Když byli se svou prací u konce, zašli společně do restaurace. U kávy pak rozebrali těžký život sériových vrahů. Muž se také Jespersonovi údajně přiznal, že je "Vrahem od Green River". Snad není třeba dodávat, jak nedůvěryhodně tato historka působí. Jde jen o důkaz, že Jesperson je chronický lhář.

I z vazby Jesperson pokračoval v psaní dopisů do redakcí novin. V nich střídal dvě polohy. V jedné ze sebe dělal oběť společnosti: "Všichni o mně říkají, že jsem monstrum. To ale není pravda! Řekli byste o Tyranosaurovi z Jurského praku, že je monstrum? Samozřejmě že ne. A stejně jako on, i já jsem pouze výtvorem lidské společnosti."

V jiných dopisech však naopak zveličoval své skutky a o svých obětech se vyjadřoval jako o odpadu společnosti. V jednom z dopisů napsal, že by neměl být obžalován z vražd, ale vyznamenán za poctivé vynášení odpadků. Navrhoval dokonce, že by se mohly prodávat panenky s vizáží jeho poslední oběti. Tyto hračky by pak měly elastický krk, aby si každý mohl vyzkoušet, jaké to je uškrtit Julii Ann Winninghamovou. Navrhoval i speciální "vylepšení" této panenky: "Když ji dostatečně zmáčknete krk, tak z ní vypadne hovínko. Můžete pak říct, že se Julie posrala strachy."

V jednom ze svých dopisů se Jesperson zmínil i o vraždě Taunji Bennettové. Tvrdil v něm, že za ni byli odsouzeni dva nevinní lidé. V dopise samozřejmě neopomněl zmínit, že k tomuto doznání jej vede křesťanská láska k bližnímu: "Nenajdu klid, dokud budou za můj zločin pykat nevinní lidé." Dopis byl okamžitě předán policii. Když pak Jesperson uvedl detaily vraždy a dovedl policii na místo, kde byla poté nalezena peněženka zavražděné, bylo všem jasné, že došlo k velkému justičnímu omylu. 27. listopadu 1995 byli Laverne Pavlinacová a John Sosnovske propuštěni z vězení, ve kterém strávili více než 4 roky.

Jespersona čekalo hned několik soudních procesů. 2. listopadu 1995 byl v Oregonu za vraždu Taunji Bennettové odsouzen k doživotnímu trestu s možností podmínečného propuštění po 30 letech. Naprosto stejný trest dostal i za vraždu Laurie Ann Pentlandové. 3. června 1998 byl ve Wyomingu odsouzen k dalšímu doživotnímu vězení, tentokrát za vraždu Angely Subrizeové. V lednu 2010 následoval soudní proces v Kalifornii za vraždu Cynthie Lyn Roseové. Výsledkem byl v pořadí už čtvrtý doživotní trest. Vzhledem k tomu, že tresty nejsou vykonávány souběžně, je takřka vyloučeno, že by se Jesperson někdy dostal na svobodu.

Keith Hunter Jesperson je v současné době ve vězení v Oregonu, kde si odpykává první ze svých doživotních trestů.

Zdroje: wikipedia.org, crimelibrary.com, oxygen.com