"Vrah s kyselinovou lázní"

(Velká Británie)

Životopis

Narodil se 24. července 1909 ve Stamfordu, ale vyrůstal ve vesnici Outwood v západním Yorkshire. Jeho rodiče byli členové Plymouthských bratří, což je puritánská a extrémně konzervativní křesťanská sekta, která odmítá jakýkoliv technologický pokrok. Z toho důvodu Haigh vyrůstal za třímetrovým plotem, kterým jeho otec obehnal jejich pozemek, aby rodinu ochránil před zkažeností okolního světa. Haigh měl zakázáno stýkat se mimo školu s ostatními dětmi, natož si s nimi hrát.  Díky této izolovanosti si Haigh vypěstoval odpor k jakémukoliv náznaku nečistoty, což se projevovalo tím, že si nepřirozeně často myl ruce a téměř nikdy si nesundával rukavice. Jeho otec měl na čele modrou skvrnu, o které Haighovi řekl, že je to ďáblovo znamení, protože v mládí hřešil. Jeho matka takto označena nebyla, protože byla anděl. Haigh to chápal tak, že je mimořádným stvořením, protože je synem hříšníka a anděla. Sám se většinu dětství snažil chovat se tak, aby nerozhněval Boha a nevysloužil si podobné znamení jako jeho otec. V noci někdy i dlouhé hodiny přemýšlel, zda se mu nezačíná objevovat na čele ďáblovo znamení. S postupujícími roky si však uvědomil, že mu jeho rodiče lhali. Ať zlobil či lhal sebevíc, žádné znamení se mu na čele neobjevilo. Cítil se tímto oklamaný a zrazený vlastními rodiči.

U Haigha se objevuje něco, co je u sériových vrahů velmi neobvyklé. A to je láska ke zvířatům. Měl psa a několik králíků, které považoval za své nejlepší přátele. Často sám zůstal o hladu, jen aby dal svou porci jídla sousedovic psovi. Později také několikrát pronesl, že má raději zvířata než lidi.

Haigh byl poměrně hodné dítě, ale když už něco provedl, jeho matka ho za trest bila kartáčem na vlasy přes ruce. Haigh později uvedl, že po takovém výprasku mu několikrát tekla krev a on ji velmi rád slízával (tomuto tvrzení spousta odborníků nevěří, mohlo jít o Haighovu snahu udělat ze sebe šílence). Z Haigha se postupem času stal notorický lhář, který velmi dobře věděl, co říkat, aby se vyhnul problémům. Byl velmi nadaný ve hře na klavír a na varhany, což mu poprvé umožnilo podívat se do vzdálenějšího světa, protože vstoupil do sboru v katedrále ve Wakefieldu.

Z Haigha se stal milovník aut a proto po skončení školní docházky nastoupil jako učeň do firmy vyrábějící automobilové motory. Zde ale vydržel jen rok, protože to byla práce ve špinavém prostředí. Začal tedy pracovat jako pojišťovací agent. V této práci se mu dařilo až do jeho 21 let, kdy byl propuštěn, protože ukradl menší obnos z firemního trezoru. Pro tentokrát se vyhnul trestnímu stíhání.

9. července 1934 se Haigh žení. Jeho manželkou se stává Beatrice Hammerová, dívka kterou poznal jen několik málo týdnů před tím, než ji požádal o ruku. Beatrice je ohromená jeho šarmem a vystupováním, ovšem velmi brzy po svatbě se začínají objevovat první problémy. Beatrice je velmi živá dívka toužící po dobrodružství, což nejde dohromady s tím, jakým způsobem byl vychován Haigh. Už v říjnu téhož roku je Haigh zatčen za podvod. Během jeho pobytu za mřížemi Beatrice porodí dceru, kterou okamžitě nabídne k adopci. Hned poté se sebere a Haigha nadobro opouští.

Po svém propuštění je Haigh brzy znovu zatčen, tentokrát za podvody spojené s prodejem aut na leasing. Od soudu odchází z 15měsíčním trestem. Kvůli tomu je definitivně vyloučen z řad Plymouthských bratří, což je pro něj značný šok. Těsně po propuštění se stěhuje do Londýna. Zde příjme práci jako sekretář a řidič pro Williama Donalda McSwana, majitele zábavního parku. S ním se Haigh velmi brzy sblížil a William ho považoval za vynikajícího zaměstnance. Propili spolu nejednu dlouhou noc a William Haigha dokonce představil svým rodičům, kteří si ho rovněž oblíbili. Postupem času byl Haigh povýšen do funkce manažera. To však Haighovi nestačilo. Chtěl se postavit na vlastní nohy a proto nakonec dává výpověď a otevírá si podvodnou advokátní kancelář. Od zákazníků inkasuje peníze, ale už za ně neposkytuje žádné služby. Za tyto praktiky je nakonec odsouzen na 4 roky ve vězení. Po jeho propuštění neuplyne ani rok a je ve vězení znovu, tentokrát na 21 měsíců za krádež.

Během pobytu ve vězení si Haigh slíbí, že se sem už nikdy nevrátí. Rozhodne se upřít svou pozornost na starší bohaté ženy. Ve výkonu trestu také pracuje v továrně na zpracování cínu. Zde se "seznamuje" s kyselinou sírovou a dospěje ke svému osudovému rozhodnutí. Mylně se totiž domnívá, že pokud policie nenajde tělo oběti, nemůže být její vrah odsouzen. Posílen touto geniální myšlenkou na chvíli zapomene na svou lásku ke zvířatům a začne experimentovat na myších, které mu dodávají ostatní vězni. Zjistí, že kyselina si s jejich tělíčky poradí za necelou půlhodinu.

Po znovunabytí svobody se stane účastníkem autonehody. Během ní utrpí krvácivé zranění na hlavě. Krev z rány mu stéká přímo do úst, což mu údajně vrátí vzpomínky na dětství, kdy si olizoval své krvavé šrámy. Od té doby prý začal trpět halucinacemi: "Viděl jsem les křížů, které se postupně měnily na stromy. Viděl jsem, že z jejich větví něco kape. Myslel jsem si, že je to voda, ale nakonec jsem zjistil, že je to krev. Pak se ty stromy začaly svíjet a objevil se jakýsi muž, který mi donesl pohár krve a nařídil mi, abych se napil." I toto vyprávění působí značně nevěrohodně a podle většiny odborníků to byla opět snaha Haigha vyvolat dojem, že je blázen. Ještě tentýž rok si Haigh pronajímá suterén na 79 Gloucester Street, kam si okamžitě nechá dovézt několik barelů s kyselinou sírovou.

Série vražd

6. září 1944 - Již několik měsíců před tímto datem se Haigh v hospodě v Kensingtonu opětovně setkává s Williamem Donaldem McSwanem. Ten je šťastný, že svého bývalého zaměstnance vidí a pozve ho na rodinnou večeři. Na ní Haigh zjistí, že celá rodina před nedávnem vydělala poměrně slušné peníze investicemi do nemovitostí. Z Haigha a Williama se opět stávají přátelé, kteří spolu tráví svůj volný čas. Vše končí právě 6. září 1944, kdy William zmizí. Ten den Haigh pozve Williama do suterénu v 79 Gloucester Street. Tam Williama udeří nohou od stolu. Podle jeho vlastních slov mu pak nožem podřízl hrdlo a jeho krev chytal do džbánku, ze kterého ji pak pil (opět ne úplně věrohodná informace). Tělo svého přítele pak nechal přes noc v suterénu. Druhý den se vrátil a Williamovo tělo nacpal do 40galonového barelu. Pak si oblékl zástěru a rukavice a do sudu nalil připravenou kyselinu. Během této procedury se musel jít několikrát nadechnout ven, protože ho téměř zadusily výpary z kyseliny. Po hodině bylo tělo zcela ponořeno do kyseliny sírové. Haigh se poté sebral a šel domů, kde se údajně zhroutil. Po dvou dnech se opět vrátil a zjistil, že z jeho dřívějšího přítele zbyla jen silně zapáchající mastná kaše. Tu poté vylil do odtokového kanálu. V tu chvíli prý zažíval pocit silné euforie, protože věřil, že právě spáchal vraždu, ze které nemůže být nikdy obviněn.

Haigh musel nejprve uklidnit Williamovy rodiče. Těm nalhal, že jejich syn utekl do Skotska, aby se vyhnul službě v armádě. Protože se William opravdu netajil svou nechutí jít do války, McSwanovi Haighovi uvěřili. Pro větší důvěryhodnost pak Haigh několikrát poslal Williamovým jménem jeho rodičům dopis, ve kterém velmi zdatně napodobil jeho rukopis.

2. července 1945 - V tento den zmizeli i Williamovi rodiče Donald a Amy McSwanovi. Ubil je stejnou nohou od stolu jako jejich syna, pak údajně pil jejich krev a nakonec jejich těla rozpustil v kyselině. Pro tentokrát si nasadil speciálně vyrobenou cínovou masku, která jej lépe ochránila před výpary. Všem v okolí pak úspěšně nalhal, že McSwanovi odcestovali do USA. Šikovným paděláním si opatřil falešnou plnou moc a prodal několik nemovitostí z majetku rodiny. Jen tímto podvodem si přišel na téměř 8000 liber. Také si nechal proplácet důchod pana McSwana. Později Haigh tvrdil, že ho k vraždám dohnala jeho touha po krvi, ale toto obohacení na úkor svých obětí ukazuje pravý motiv jeho činů. Těsně po vraždě McSwanových se Haigh přestěhoval do hotelu na Onslow Court, plného bohatých vdov. Zde se představoval jako nadějný vynálezce. V tu dobu zcela podlehl hazardu a tak se jeho čerstvě nabyté jmění rychle rozkutálelo.

12. února 1948 - Haigh zareagoval na inzerát manželů Archibalda (52 let) a Rosalie (41 let) Hendersonových. Ti chtěli prodat svůj dům. O něj neměl Haigh žádný zájem, ale umožnilo mu to vetřít se do jejich přízně. Právě v této době si Haigh pronajal skladiště na 2 Leopold Road ve městě Crawley. Sem si nechal převézt veškeré své vybavení z Gloucester Street, včetně tří nových barelů s kyselinou sírovou. Během návštěv u Hendersonových se mu podařilo ukrást revolver a plynovou masku. Obojí se mu mělo brzy hodit... Právě 12. února 1948 se Haigh panu Hendersonovi nabídl, že ho zaveze do svého skladiště, aby mu ukázal svůj nový vynález. Jakmile však byli na místě, Haigh Archibalda střelil do hlavy. Pak se vrátil k paní Hendersonové, které řekl, že se jejímu muži udělalo zle a požádal ji, aby jela s ním. Ve skladišti ji pak také zastřelil. Obě těla následně rozpustil v kyselině. Když pak vyléval zbytky ze sudu, všiml si, že jedna noha ještě není rozleptána kyselinou. Nijak se tím nezabýval a jednoduše ji vyhodil na dvůr. Hned další den se Haigh objevil s umně padělanou plnou mocí, podle které mu připadla část majetku právě zavražděných manželů, včetně jejich auta a psa (toho jediného si nechal). Prodejem získal opět téměř 8000 liber. Největší problém Haighovi nadělal bratr zavražděné Rosalie, který ho neustále bombardoval otázkami, kam se poděla jeho sestra. Haighovi se ho na chvíli podařilo uklidnit tvrzením, že oba manželé odcestovali do Jižní Afriky.

18. února 1949 - Haigh je opět bez peněz, dluží dokonce za ubytování v hotelu. V novinovém nekrologu si všimne, že zemřel otec jednoho jeho bývalého spolužáka. Napíše jeho vdově dopis, ve kterém tvrdí, že by ji rád navštívil. Než však může k jejich setkání dojít, stará paní umírá také. Haigh se pokouší nalákat do svého skladiště různé lidi, aby jim ukázal své vynálezy, ale vždy je odmítnut. Jeho finanční situace začíná být opravdu zoufalá. A právě v tuto dobu se v hotelu seznamuje s vdovou Olive Durand-Deaconovou (69 let). Ta je nadšená z toho, že je Haigh vynálezce, protože má geniální nápad na nový druh falešných nehtů. Haigh okamžitě využije situace a 18. února 1949 pozve Olive do svého skladiště. Když jsou uvnitř, Haigh ji střelí zezadu do hlavy. Pak ji svlékne, její tělo nacpe do barelu a zalije kyselinou.

Sám pak zašel za její přítelkyní, které řekl že Olive zmizela a že má o ni starost. Brzy byla o všem informována policie. Haigh mezitím prodal šperky své poslední oběti i její perský kožich, což alespoň částečně pokrylo jeho dluhy. Celkem si touto vraždou přisel asi na 111 liber.

Zatčení a soud

Policii netrvalo dlouho a zjistila, že Haigh dluží v hotelu nezanedbatelnou částku, i to, že byl poslední člověk, se kterým byla Olive viděna naživu. Rovněž tu byla Haighova kriminální minulost. Haigh sice tvrdil, že má o Olive velkou starost a že bude policii vždy plně nápomocen, ale v očích vyšetřovatelů byl čím dál, tím více podezřelejší. Byla nařízena prohlídka jeho skladiště. Policisté zde našli barel poleptaný kyselinou, tři barely - jeden byl plný kyseliny sírové, jeden byl poloprázdný a jeden už prázdný, zástěru potřísněnou od chemikálií, plynovou masku a novinové výstřižky s články o manželech Hendersonových a rodině McSwanových. V krabici na klobouky byl pak nalezen revolver, ze kterého se evidentně nedlouho předtím střílelo.

Velmi brzy se také našel perský kožich paní Durand-Deaconové, který jakýsi muž prodal v zastavárně. Stejně tak byly v obchodě s klenoty nalezeny i její šperky. Majitel obchodu řekl, že je přišel prodal muž, kterého posléze identifikoval jako Haigha. Mezitím se na policii obrátil i bratr zavražděné Rosalie Hendersonové, který uvedl, že i jeho sestra byla naposled viděna s Haighem. Ihned poté byl 26. února 1949 Haigh zatčen. Ten šel s policisty velmi ochotně, během čekání na výslech dokonce bezelstně usnul. U samotného výslechu Haigh přiznal, že prodal šperky a kožich paní Durand-Deaconové, ovšem s jejím vědomím. Během přestávky pak udělal Haigh zřejmě osudovou chybu. Zeptal se jednoho z detektivů, zda je možné dostat se někdy ven z blázince v Broadmooru. Detektiv mu sice neodpověděl, ale tato otázka značně podkopala jakoukoliv následující Haighovu snahu udělat ze sebe blázna. Když pak výslech pokračoval, Haigh řekl: "Dobře, řeknu vám, co se stalo. Paní Durand-Deaconová už doslova neexistuje. Prostě zmizela. Vymazal jsem jí kyselinou. Zůstala z ní jen kaše, kterou najdete v mém skladišti na Leopold Road." A s arogancí v hlase dodal: "Jak mi teď prokážete vraždu, když nemáte žádné tělo?" Pak se začal smát. Své doznání posléze zopakoval a navíc ho i podepsal. Pořád věřil tomu, že bez mrtvoly není žádný případ.

Následně se přiznal i k vraždám McSwanových a Hendersonových. Zároveň se doznal k dalším třem vraždám. Šlo o jakousi ženu z Hammersmithu, mladíka z Kensingtonu a dívku z Eastbourne, které zavraždil, aby mohl vypít jejich krev. O těchto vraždách opravdu neexistují jakékoliv důkazy, ale podle většiny odborníků je to proto, že se nikdy nestaly. Haigh si vše vymyslel, aby podpořil historku o své posedlosti krví.

Díky Haighovu brzkému doznání policie znovu navštívila jeho skladiště. Na místě opravdu nalezla onu kaši, o které mluvil Haigh. Ta byla okamžitě odeslána na analýzu. Na dně jednoho z barelů byla nalezena vlásenka. Na zdech byla nalezena poměrně čerstvá skvrna od krve, která byla později identifikována jako lidská. Nakonec byla na dvoře nalezena částečně rozleptaná lidská noha. Výsledky laboratorních testů ukázaly následující: na místě bylo nalezeno 28 liber lidského tuku, 3 lidské žlučníkové kameny, 18 fragmentů lidských kostí (některé z nich nesly známky osteoartritidy, kterou trpěla paní Durand-Deaconová), kusy umělého chrupu (který byl později identifikován jako protéza paní Durand-Deaconové), řemínek z kabelky (která byla také nalezena ve dvoře a která jednoznačně patřila paní Durand-Deaconové). To vše už poskytlo žalobě velmi silné důkazy proti Haighovi. Paradoxní je, že kdyby se Haigh tak brzy nepřiznal, kyselina by se postarala i o tyto důkazy.

Ještě před začátkem soudního procesu prodělal Haigh několik psychiatrických vyšetření. Téměř všichni lékaři se shodli na tom, že Haigh neprojevuje jakoukoliv známku duševní choroby a že svou posedlost krví jen předstírá, aby byl poslán do blázince a tím se vyhnul trestu smrti. Svůj názor také opírali o fakt, že Haigh se kdysi přátelil s jedním ze zaměstnanců psychiatrické léčebny v Sussexu. Z něj celé hodiny mámil informace o tom, jak se projevují různé duševní poruchy. Haigh byl velmi dobrý herec a velkou část života předstíral, že je někdo jiný. Dělal ze sebe advokáta, vynálezce, klidně tedy mohl předstírat i duševní poruchu. Navíc ho prozradila jeho otázka na možnost dostat se z blázince v Broadmooru. Jedině expert obhajoby tvrdil, že Haigh je nade vší pochybnost paranoik.

Samotný soudní proces byl zahájen 18. června 1949 a byl o něj obrovský zájem ze strany veřejnosti. Zájem o účast projevily více než 4000 lidí. Haigh si nemohl dovolit zaplatit právníka a tak přijal nabídku místních novin. Ty mu nabídly, že mu právníka zaplatí, pokud jim prodá práva na svůj životní příběh. Haigh sám soudu nevěnoval přílišnou pozornost, většinu času si prostě luštil křížovky. Zřejmě si stále neuvědomoval, do jak nebezpečné situace se dostal. Svou přízeň věnoval jen novinářům. Neustále na ně mával a dával k dobru různé historky o pití krve nebo o tom, jak díky své nemoci trpí nutkavou potřebou pít vlastní moč. Následně s nadšením četl články v novinách, které ho popisovaly jako krvelačného upíra. Během procesu bylo tvrzení experta obhajoby zcela vyvráceno a on sám musel přiznat, že je možné, že Haigh své šílenství pouze předstírá. Bohužel pro Haigha, to byl jediný svědek obhajoby...

Porota se nakonec radila pouhých 15 minut. Haigh byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením. Poté byl Haigh ještě několikrát podroben psychiatrickému vyšetření. Výsledek však byl vždy stejný: Haigh svou nemoc pouze předstírá. Před svou popravou Haigh umožnil vyrobit odlitek své tváře muzeu voskových figurín Madame Tussaud. 10. srpna 1949 byl John George Haigh oběšen ve věznici Wandsworth.

Zdroje: wikipedia.org, CrimeLibrary.com