"Kukri"

(Pákistán)

Životopis

Javed Iqbal se narodil v roce 1956 jako čtvrté ze šesti dětí bohatého obchodníka Mohammada Alia Mughala. Jako dítě byl extrémně rozmazlován a byl zvyklý na to, že když něco chce, tak to taky dostane. Vystudoval Islamia High School a v roce 1978 si otevřel vlastní firmu na zpracování oceli a přestěhoval se do vily v Sadh Baghu, kterou mu koupil otec. Tam si začal vodit mladé chlapce, které většinou potkával, když se potulovali po ulici. Ve druhé polovině 90. let byl obviněn ze sexuálního zneužívání jednoho z nich. Policie sice zadržela Iqbalova otce a jeho 2 sestry, po samotném Iqbalovi se ale slehla zem. Když však policie zadržela i jednoho z jeho "oblíbených" mladíků, Iqbal se sám udal policii. Vše se obešlo zaplacením tučné kauce a případ se již dále neřešil. V roce 1983 Iqbal celou svou rodinu překvapil, když jim oznámil, že se hodlá oženit. Příbuzní se těšili, že bude konečně konec jeho eskapádám, ve skutečnosti se ale Iqbal oženil jen proto, aby si udržel kontakt s mladším bratrem své nevěsty. Manželství vydrželo pouze několik měsíců. Stejný postup pak Iqbal zopakoval ještě jednou, když se snažil udržet si jiného ze svých oblíbenců. A ani tentokrát manželství dlouho nevydrželo. Iqbal nadále vyhledával společnost nezletilých chlapců, za což byl dokonce odsouzen na 6 měsíců. Při jedné příležitosti napadl syna jednoho z vážených občanů Sadh Baghu. Jako trest musel podepsat místopřísežné prohlášení, že se už nikdy nic podobného nebude opakovat. Iqbal dělal vše možné, aby byl ve společnosti malých dětí, převážně chlapců. Otevřel ve městě videohernu, kde místním chlapcům nabízel mimořádné slevy. Jindy zase upustil uprostřed herny na zem 100 rupií. Pak oznámil, že byl okraden, a že tedy musí každého návštěvníka herny osobně prošacovat. Chlapec, u kterého peníze našel, byl odveden do zadní místnosti, kde ho Iqbal znásilnil. Někdy mu jako gesto dobré vůle nalezené peníze nechal. Když rodiče začali dětem zakazovat chodit do videoherny, Iqbal postavil velké akvárium a pak i tělocvičnu, znovu za účelem nalákání nezletilých chlapců. Otevřel i klimatizovanou školu, kterou ale musel brzo zavřít, protože do ní rodiče nechtěli svoje děti pouštět. Iqbal také věděl, jak vycházet s policií. Na vlastní náklady například vydával policejní časopis, kde obdivně líčil hrdinské skutky místního policejního sboru. V roce 1993 zemřel jeho otec a tak Iqbal dostal ne zrovna zanedbatelnou finanční náplast na své bezhlavé utrácení. V roce 1998 byl společně s jedním z jeho zaměstnanců napaden a brutálně zbit. Iqbal skončil na 22 dní v nemocnici s poraněním hlavy. Policii se podařilo zjistit, že šlo o pomstu rodičů dětí, které Iqbal zneužil. Když byl Iqbal propuštěn z nemocnice, putoval rovnou na policejní stanici. Bohužel to i tentokrát spravila tučná kauce. Jeho další léčba byla tak nákladná, že musel prodat podnik, jeden ze svých domů i auto. Podle jeho slov to byl ten okamžik, kdy se rozhodl pomstít společnosti.

Série vražd

Dalších 5 měsíců Iqbal strávil tím, že se procházel po tržišti v Láhauru a lákal do svého domu malé chlapce. Pomáhali mu v tom jeho čtyři nejvěrnější společníci: Sajid Ahmad (17 let), Mamad Nadeem (15 let), Mamad Sabir (13 let) a Ishaq Billa. Nebyl to těžký úkol. Většina těchto dětí byla bez domova a za pár rupií nabízely masáže starším mužům. Pokud před nimi Iqbal zamával 50 rupiemi, byly ochotné udělat v podstatě cokoliv. Když chlapci dorazili do Iqbalova domu, Iqbal je omámil sedativy. Následovalo focení, během kterého byli chlapci většinou polonazí. Pak se jich Iqbal dopodrobna vyptával na detaily ohledně jejich života a jejich rodin. Vše si přitom pečlivě zapisoval. Když uznal, že jsou chlapci již dostatečně slabí aby se nemohli bránit, tak je znásilnil a nakonec je uškrtil železným řetězem. Jejich těla pak rozřezal a naházel do kádí s kyselinou chlorovodíkovou. Zpočátku lil kyselinu do kanalizace, když si ale sousedé začali stěžovat na silný zápach, začal se zbytků zbavovat vyléváním do řeky Ráví.

Zatčení a soud

V prosinci 1999 zaslal Iqbal dopis policii a místním novinám. Stálo v něm: "Zneužil a zabil jsem 100 dětí. Všechny detaily jsou zapsané v mém zápisníku. Vše naleznete u mě doma. Javed Iqbal." Policisté dopis ani neotevřeli, zareagovali až v momentě, když se dozvěděli, že se novináři snaží vniknout do Iqbalovi vily. Uvnitř Iqbalova domu policisté nalezli zdi potřísněné krví, na některých zdech byly krví psané nápisy. Bylo nalezeno množství dětského oblečení, železný řetěz a spousta fotografií různých dětí. Nalezen byl i Iqbalův zápisník s detaily vražd, na jehož konci pisatel tvrdil, že spáchá sebevraždu skokem do řeky Ráví. V jednom rohu byla káď s kyselinou a v ní dvě ještě ne zcela rozpuštěná těla. Mrazivé bylo to, že z těchto 100 dětí bylo jen 25 nahlášených jako pohřešovaných. Jejich rodiče to neohlásili buď proto, že jim to bylo jedno nebo proto, že tušili (a vcelku oprávněně) že by policie stejně nic neudělala.

Zatímco tisk si doslova smlsnul na policejní liknavosti, policisté se snažili zajistit jakoukoliv stopu, která by je zavedla k Iqbalovi. Nejprve pátrali v okolí řeky v naději, že naleznou vrahovo tělo, ale brzy bylo jasné, že Iqbal žádnou sebevraždu spáchat nechce. Částečný úspěch zaznamenali, když se jim podařilo zatknout čtyři Iqbalovy komplice ve městě Sohawa, když se snažili o proplacení falešného šeku na 18 000 rupií. Jeden z nich, Ishaq Billa, zemřel v policejní cele. Údajně poté, co spáchal sebevraždu skokem ze třetího patra. 30. prosince 1999 je všemu konec, když Iqbal sám napochoduje do ústředí místních novin a poklidně počká na příjezd policie.

U soudu Iqbal odvolal své doznání a tvrdil, že vše bylo jen zinscenované a že jeho úkolem bylo upozornit společnost na zoufalou situaci některých dětí v Pákistánu. Podle něj byli všichni chlapci z jeho zápisníku v pořádku, jen je policie odmítá najít. Podle něj byl on tou obětí, na které si chtěla policie napravit řádně pošramocenou reputaci. Nic z toho na soudce nezapůsobilo. Byly vyneseny následující rozsudky: Mamad Sabir byl odsouzen k 63 letům vězení. Mamad Nadeem byl odsouzen ke 182 letům vězení. Sajid Ahmad a Javed Iqbal byli odsouzeni k trestu smrti uškrcením stejným řetězem, jakým usmrtili své oběti. Mělo se tak stál na tržišti, na kterém si vybírali své oběti a za přítomnosti rodinných příslušníků obětí. Poté měla být jejich těla rozřezána a rozpuštěna v kyselině. Vykonání rozsudku se ani jeden z nich nedožil. 8. října 2001 byli Ahmad a Iqbal nalezeni oběšeni ve svých celách. Oficiální verze zní, že spáchali sebevraždu, ale vzhledem k tomu, že jejich těla byla od krve a byly na nich nalezeny stopy po bití, nezní toto vysvětlení moc důvěryhodně.

Zdroje: wikipedia.org, CrimeLibrary.com