(Francie)

Hélène Jégadová se narodila v roce 1803 na malém statku v Plouhinecu nedaleko Bretaně. V pouhých 7 letech jí zemřela matka, načež byla Jégadová poslána ke svým dvěma tetám do Bubry. Zde strávila dalších 17 let. Poté, společně s jednou ze svých tet, odjela do města Sèglien. Tam obě pracovaly jako kuchařky na místní faře. Nedlouho po jejich příjezdu se z fary začal ztrácet arzenik, který byl používán jako jed na všudypřítomné krysy. Jedna z žen pracujících na faře obvinila Jégadovou, že přidává do polévky konopí. Přes to, že se toto obvinění nikdy nepodařilo prokázat, Jégadová byla nakonec nucena faru opustit.

Zaměstnání našla na další faře, tentokrát v Guernu. Zde také došlo k prvním podezřelým úmrtím. Mezi 28. červnem a 3. říjnem 1833 zde zemřelo celkem 7 lidí. Všichni byli před smrtí postiženi silnými bolestmi břicha a zvracením. Této záhadné nemoci podlehl farář François Le Drogo, jeho rodiče Frank a Menra Duboisovi a jeho sestra Diana Duboisová. Další obětí se stala sestra Jégadové Anna, která ji přijela navštívit. Jména posledních dvou obětí se nedochovala. Všichni se stravovali pouze na faře, kde jídlo připravovala Jégadová. Ta navíc vždy přišla s překvapivě přesnou předpovědí, kdo zemře jako další. Nedlouho před těmito událostmi se krajem prohnala epidemie cholery, takže větší množství úmrtí v jedné domácnosti nikoho neudivilo.

Jégadová se poté přestěhovala zpět do Bubry, kde začala vařit na místní faře. Nahradila tak svou zemřelou sestru. Během 3 měsíců na faře zemřeli další 3 lidé, včetně tety Jégadové jménem Marie-Jeanne Liscouetová. Dalšími oběťmi se staly sestra a neteř místního faráře. Všichni tito lidé během svých posledních dnů na tomto světě trpěli bolestmi břicha, které doprovázelo časté zvracení. Zejména 16letá farářova neteř si prošla peklem, když poslední 4 dny byla schopna pít pouze mléko. To ji ochotně podávala Jégadová. Ta byla smrtí této dívky naprosto zdrcena. Celé dny teatrálně plakala a proklínala lékaře za to, že nebyli schopni dívce pomoci.

Další zastávkou Jégadové se stalo městečko Locminè. Zde se začala starat o domácnost staré vdovy jménem Marie Jeanne Leboucherová. Netrvalo dlouho a onemocněla nejen paní Leboucherová, ale i její dcera a syn. Příznaky záhadné nemoci byly opět stejné: bolesti břicha doprovázené zvracením. Přežít se nakonec podařilo pouze synovi paní Leboucherové. Toho zřejmě zachránilo to, že Jégadovou od počátku neměl rád a odmítl její péči. Když se začal stravovat mimo dům, jeho zdraví se náhle zlepšilo. Jakmile se plně uzdravil, Jégadová beze slova odešla pryč.

Zůstala však ve městě, střechu nad hlavou jí nabídla paní Loreyová. Jégadová trvala na tom, že se jí odvděčí tím, že pro ni připraví polévku. Po jejím pozření paní Loreyová náhle onemocněla a po pár dnech zemřela. Jégadová i tentokrát projevovala velkou lítost. Litovala však především sebe, což nejlépe popisuje její věta: "Kamkoliv přijdu, tam umírají lidé. Já nešťastná, Bůh ví, co si lidé pomyslí!"

Ani poté Jégadová neopustila Locminè. Našla si totiž práci jako kuchařka v domě paní Toussaintové. Počínaje květnem 1835 zemřeli v této domácnosti 4 lidé. První obětí se stala služebná paní Toussaintové jménem Anne Evenová. Následovala Julie, dcera paní Toussaintové a nakonec i samotná paní Toussaintová. Identita poslední oběti je dnes už neznámá. Všichni tito lidé onemocněli poté, co snědli zeleninovou polévku, již připravila Jégadová. Když po těchto tragických událostech dorazil do domu syn paní Toussaintové, okamžitě Jégadovou propustil. Zároveň chtěl nařídit pitvu své matky, zbytek rodiny však s tímto návrhem nesouhlasil.

Jégadová se poté přesunula do kláštera v Auray. V něm, výměnou za střechu nad hlavou, uklízela a prala prádlo. Její pobyt za zdmi kláštera však neměl dlouhého trvání. Od jejího příchodu totiž začalo docházet k podivným incidentům. Zejména prádlo některých sester někdo záměrně rozpáral na kusy, popřípadě z nich odstřihával kusy látky. V klášteře rovněž začalo docházet ke krádežím. I když se nikdy nepodařilo chytit viníka při činu, podezření okamžitě padlo na Jégadovou. Ta byla nakonec nucena klášter opustit. Po jejím odchodu už k žádným podobným incidentům nedošlo.

Jégadová však zůstala v Auray a nastěhovala se k 77leté vdově jménem Anne Lecouvrescová. Ta zemřela pouhé 2 dny poté, co pozřela polévku, kterou uvařila Jégadová. Ta následně znovu bědovala: "Všichni v mé blízkosti umírají! Co si jen počnu?"

Následující měsíc strávila Jégadová ve městě Ploumeur. Zde pracovala jako služka u paní Lefurové. Ta onemocněla poté, co jí Jégadová nabídla nápoj, který pro ni připravila. Naštěstí Jégadová jednoho dne beze slova odešla. Paní Lefurová se díky tomu postupně uzdravila.

Jégadová se poté vrátila do Auray, kde získala zaměstnání jako služka v domácnosti paní Hetelové. Tu postihly silné bolesti a zvracení poté, co požila maso připravené Jégadovou. Švagr paní Hetelové se následně dozvěděl, že Jégadová byla propuštěna z kláštera. A protože to byl silně věřící muž, okamžitě Jégadovou propustil. Pro paní Hetelovou však už bylo pozdě. Den po odchodu Jégadové v šílených bolestech zemřela.

Protože v Auray už Jégadovou nikdo nechtěl zaměstnat, její další kroky vedly do města Pontivy. Tam byla najata do domu pana Jouanna. Po několika měsících začal 14letý syn pana Jouanna trpět bolestmi břicha a silným zvracením. Po pouhých 5 dnech zemřel. Krátce poté byla Jégadová propuštěna.

V roce 1836 se Jégadová objevila ve městě Hennebont, kde začala pracovat jako služka v domácnosti pana Kerallica. Ten se v té době zotavoval z těžké horečky. Poté, co několikrát vypil speciální bylinné odvary od Jégadové, se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Jako v ostatních případech i pan Kerallic začal trpět bolestmi břicha a zvracením. Jeho zesláblé tělo tento nápor nevydrželo a po 5 dnech pan Kerallic zemřel.

Další zpráva o Jégadové pochází až z roku 1839, kdy pracovala jako služka v domě paní Veronové. I zde došlo k jednomu podezřelému úmrtí.

V roce 1841 začala Jégadová pracovat jako služka u manželů Dupuyde-Lomeových. V domě také bydlela jejich dcera se svým manželem a jejich malou dcerkou. Po několika týdnech celá rodina záhadně onemocněla. Členové rodiny se nakonec zotavili, bohužel až na nejmladšího člena domácnosti, malou Marii. Ta zemřela po několika dnech od vypuknutí nemoci. Manželé Dupuyde-Lomeovi poté ještě několik let trpěli částečnou paralýzou.

Až do roku 1849 nejsou hlášeny žádné další oběti. Jégadová za tu dobu vystřídala hned několik zaměstnání, pokaždé však pracovala v různých domácnostech jako kuchařka nebo služka. Ve většině případů byla vyhozena, protože byla přistižena při krádežích. Nejprve se jednalo o různé cetky nemající žádnou hodnotu. Většina odborníků proto usuzuje, že Jégadová trpěla kleptomanií. Postupem času propadla Jégadová alkoholu, proto se při svých pozdějších krádežích soustředila zejména na láhve vína nebo koňaku.

V březnu 1848 se Jégadová objevila v Remeši. Poté, co byla několikrát vyhozena z různých domácností pro krádeže, začala od listopadu 1849 pracovat v domácnosti manželů Rabotových. Jejich syn Albert byl vážně nemocný, jedl pouze ovesnou kaši. Tu mu začala připravovat Jégadová. V prosinci 1849 mladík zemřel po několika dnech strávených v šílených bolestech. V únoru následujícího roku byla Jégadová přistižena při krádeži vína. Pan Rabot ji důrazně upozornil, že pokud se to bude ještě jednou opakovat, bude bez milosti propuštěna. Hned následující den oba manželé onemocněli poté, co pozřeli polévku, kterou uvařila Jégadová. O den později onemocněla i tchyně pana Rabota. I ona snědla tu stejnou polévku. Nemoc měla těžký průběh zejména u paní Rabotové, která byla těhotná. Následkem prudkých bolestí a naprostého vyčerpání paní Rabotová nakonec potratila.

Jednoho dne byla Jégadová poslána do lékárny, aby přinesla láhev sirupu předepsaného lékařem. Když se vrátila, sirup měl tak odpudivou barvu, že jej nikdo nechtěl pít. Po pár dnech byla láhev vrácena do lékárny, kde lékárník konstatoval, že sirup má naprosto jinou barvu než původně a že do něj muselo být něco přimícháno. Ihned poté sirup vylil. Za několik dní byla Jégadová znovu přistižena při krádeži, kvůli čemuž byla okamžitě propuštěna. Jejím odchodem se zdravotní stav členů domácnosti výrazně zlepšil. Všichni se nakonec zcela uzdravili, i když pan Rabot na několik měsíců částečně ochrnul.

Dalšími zaměstnavateli Jégadové se stali manželé Ozanneovi. Scénář byl opět stejný. Jégadová byla přistižena při krádeži vína, načež jí bylo vyhrožováno propuštěním. Hned druhý všichni členové domácnosti onemocněli. Nemoci tentokrát podlehl malý synek manželů Ozanneových. Přivolaný lékař uvedl jako příčinu smrti záškrt. Na chlapcově pohřbu měla Jégadová údajně prohlásit: "Vůbec mi toho dítěte není líto. Jeho rodiče se ke mě nechovali hezky. Bůh je za to potrestal!" Rodiče malého chlapce se nakonec uzdravili, což bylo pravděpodobně proto, že Jégadová byla po dalším pokusu o krádež propuštěna.

Hned následující den už měla Jégadová nové zaměstnání, když nastoupila do služby k paní Roussellové. Asi 6 týdnů poté náhle onemocněla matka paní Roussellové, když Jégadovou pokárala za její chování. Ten večer snědla polévku a hned druhý den začala trpět křečemi v žaludku a zvracením. Žena se nakonec uzdravila, její rekonvalescence však trvala celých 18 měsíců.

Další zaměstnankyní v domácnosti paní Roussellové byla Perrotte Maceová. Ta zde byla zaměstnaná už 5 let a těšila se přízni celé rodiny. Jégadová na ni proto žárlila. Situace se ještě zhoršila, když se Jégadová pravděpodobně zamilovala do jednoho z podomků. Ten však dal přednost mladší a krásnější Perrotte. Jégadová zuřila. V srpnu 1850 záhadně onemocněla i Perrotte. Ta nejen, že trpěla stejnými příznaky jako předchozí oběti, ale tentokrát jí značně oteklo břicho a nohy. Přesto, že dívka statečně bojovala o život, 1. září 1850 v strašlivých bolestech zemřela. Přivolaní lékaři uvedli, že mají podezření na otravu arzenikem. Rodiče mrtvé dívky však odmítli dát souhlas s její pitvou. Pár dní po Perrottině smrti byla Jégadová opět přistižena při krádeži vína, načež byla okamžitě propuštěna.

Jégadová byla bez práce pouhých 15 dní. Poté nastoupila do služby k profesorovi na remešské univerzitě jménem Théophile Bidard. Tomu Jégadová tvrdila, že živí své dvě malé děti a starou matku, což byla samozřejmě lež. Druhou služkou v domácnosti byla Rose Tessierová. Ta záhy poté začala trpět bolestmi břicha a zvracením. Jégadová se o ni láskyplně starala, seděla u jejího lůžka a vařila jí bylinné čaje. Po těch se však nebohé Rose vždy přitížilo. Podle svědectví pana Bidarda poslední dny svého života Rose pouze ležela v posteli a křičela bolestí. Smrt tak pro ni byla vykoupením. Nastala pouhé 4 dny poté, co se objevily první příznaky nemoci. Jégadová byla zničena zármutkem, celé dny plakala nad smrtí své přítelkyně...

Pan Bidard byl nucen najmout novou služku. Tento úmysl se mu Jégadová snažila vymluvit s tím, že se zvládne starat o celou domácnost sama. Pan Bidard však přesto zaměstnal mladou a krásnou služku jménem Francoise Huriauxová. Jégadová zuřila. Nemohla dívku vystát, neustále si na ni stěžovala a snažila se pana Bidarda přesvědčit, aby ji propustil. Navíc ji začala nepokrytě šikanovat. Několikrát jí dokonce polila oblečení vitriolem. Netrvalo dlouho a Francoise začala trpět bolestmi břicha a zvracením. Navíc se u ní objevily podivné otoky. Nejprve na tváři, poté po celém zbytku těla. Když jí nakonec otekly i ruce a nohy, musel ji pan Bidard propustit, protože již nebyla schopna vykonávat svou práci. Tím jí nevědomky zachránil život, protože Francoise se během několika týdnů plně zotavila.

Na nově uvolněné místo byla po několika dnech přijata dívka jménem Rosalie Sarrazinová. Tu si Jégadová nejprve oblíbila. Nebyla totiž tak mladá a krásná jako její předchůdkyně. 23. května 1851 Jégadová svůj názor změnila. Toho dne totiž pan Bidard potřeboval sepsat nákupní seznam. Jégadová neuměla číst ani psát, a tak byla tímto úkolem pověřena právě Rosalie. Jégadová se cítila ponížená a zostuzená. Začala Rosalii z duše nenávidět.

Nedlouho poté Jégadová na pár dní onemocněla. Hlasitě si postěžovala, že v době její nemoci ji Rosalie naprosto opomíjí. Dívka to chtěla napravit a rozhodla se, že večer Jégadovou navštíví v jejím pokoji. Sotva však otevřela dveře, Jégadová na ni začala řvát jako smyslů zbavená: "Vypadni, ty odporný hovado! Zradila jsi mě! Táhni, ty svině!"

Od té chvíle se obě ženy neustále hádaly, přičemž tou agresivnější byla vždy Jégadová. Vše dospělo tak daleko, že jí musel pan Bidard pohrozit, že pokud to takto půjde dál, bude si muset najít nové místo. To byla pro Jégadovou poslední kapka...

10. června 1851 připravila Jégadová k večeři pečeni a hrachovou kaši. Pan Bidard snědl maso, ale kaši nechal bez povšimnutí. To Jégadová nesla s nelibostí: "Vy nebudete jíst tu kaši? A já ji připravovala s takovou láskou a péčí!" Když pan Bidard odpověděl, že na hrachovou kaši opravdu nemá chuť, Jégadová ji vztekle odnesla do kuchyně. Tam ji o několik minut později snědla Rosalie. Ta hned druhý den onemocněla. K počáteční bolesti břicha se později přidalo i silné zvracení.

15. června se Rosaliin zdravotní stav náhle zlepšil. Na radu lékařů začala jíst zeleninovou polévku, kterou připravila Jégadová. Ihned poté se nemoc ozvala znovu. Jégadová se o nemocnou pečlivě starala a pan Bidard byl její péčí upřímně dojat. Lékaři Rosalii předepsali angreštový sirup. Jégadová se ochotně nabídla, že jí ho bude podávat. Rosalie však už po třetí dávce odmítla sirup pozřít. Panu Bidardovi řekla: "Nevím, co Hélène do toho sirupu přidává, ale pálí to jak rozpálené železo."

Pan Bidard později u soudu vypověděl, jaká byla reakce Jégadové, když se jí zeptal, zda do sirupu něco přidává: "Vůbec mi neodpověděla, ale ten její pohled... Nic podobného jsem nikdy v životě neviděl. Byl to pohled dravé šelmy, pohled vraha... V tu chvíli jsem ji chtěl odtáhnout na policii. Bohužel jsem si to přes noc rozmyslel. Bože, proč jsem to neudělal?"

Nemoc poté ustoupila, ale jen proto, aby po pár dnech udeřila ještě silněji. Od 28. června musela Rosalie brát každé 2 hodiny utišující léky. Nebohá dívka téměř neustále zvracela. Jégadová vždy ochotně odnášela mísu se zvratky a urychleně její obsah vylévala.

Rosalie si mezitím procházela naprostým peklem. Nebyla schopna sedět, pouze se v šílených křečích zmítala na posteli. Společnost jí dělala její matka. To Jégadová nesla se silnou nelibostí a dělala vše pro to, aby se jí zbavila.

1. července 1851 Rosalie zemřela. V tu dobu byla Jégadová na tržišti. Když se poté vrátila a zjistila, že je Rosalie po smrti, její první starostí bylo to, aby urychleně vymyla mísu se zvratky ležící u postele nebohé dívky. Pan Bidard ji však zarazil, vzal mísu a uložil ji do skříně, od které měl klíč pouze on sám. Jégadová tím byla naprosto šokována.

Do domu pana Bidarda byl přivolán stejný lékař, který už dříve projevil podezření v případě smrti Perrotte Maceové. Když byl obeznámen s příznaky Rosaliiny nemoci, seznal, že jsou naprosto stejné, jako v předešlém případě. Navíc byl informován o tom, že za stejných okolností zde zemřela i další služka, Rose Tessierová. Lékař se proto rozhodl okamžitě kontaktovat policii.

Ještě téhož dne navštívili vyšetřovatelé dům pana Bidarda. Tomu oznámili, že mají podezření, že Rosalie Sarrazinová mohla být otrávena. Jégadová, která stála opodál, náhle vykřikla: "Jsem nevinná!" Tím na sebe upoutala nežádoucí pozornost. Když se pan Bidard s policisty podělil o své podezření, Jégadová byla okamžitě zatčena.

Poté, co byla Jégadová zatčena, začala policie prošetřovat její minulost. Postupně zjistila, že mezi lety 1833 - 1841 spáchala Jégadová 23 vražd. Jistě však nejde o konečné číslo. Postupem času byla Jégadová spojována s každou smrtí v jejím okolí, takže je těžké stanovit přesný počet jejích obětí. Není však rozhodně přehnané předpokládat, že Jégadová měla na svědomí minimálně 36 lidských životů.

Policisté také prohledali pokoj Jégadové v domě pana Bidarda. V její truhle našli spoustu kradených věcí (včetně prstenu patřícího dceři pana Bidarda), po jakémkoliv jedu se však slehla zem. Sama Jégadová jakoukoliv vinu odmítala.

Zároveň byly soudně nařízeny pitvy Perrotte Maceové, Rose Tessierové a Rosalie Sarrazinové. Podle pitevní zprávy byly Perrotte a Rosalie zavražděny malými dávkami arzeniku. V těle Rose bylo naopak nalezeno obrovské množství této látky, což by vysvětlovalo, proč dívka zemřela už po pouhých 4 dnech. Arzenik byl nalezen i ve vzorku zvratků Rosalie Sarrazinové.

Protože drtivá většina vražd byla podle tehdejších francouzských zákonů promlčena, byla Jégadová nakonec obviněna "pouze" ze 3 vražd, 3 pokusů o vraždu a 11 krádeží. Samotný soudní proces byl zahájen 6. prosince 1851. Během něj Jégadová popírala nejen svou účast na vraždách, důrazně také tvrdila, že o něčem jako je arzenik nikdy v životě neslyšela. Později však několikrát uvedla, že ji její teta upozorňovala na to, jak je arzenik nebezpečný. Soudce se jí tedy zeptal, jak to zapadá do jejího tvrzení, že o arzeniku nikdy neslyšela. Jégadová tento rozpor nebyla schopna vysvětlit.

Její bývalý zaměstnavatelé Jégadovou u soudu popisovali jako zbožného a láskyplného člověka. Několik z nich však také uvedlo, že pokud se jí něco nezamlouvalo, stala se z ní zlá a záštiplná žena. Všichni se také shodli na tom, že Jégadová nikdy nejedla s ostatními zaměstnanci. Vždy jedla stranou a dokonce používala své vlastní nádobí. Její chování se nelíbilo především panu Bidardovi. Ten u soudu uvedl: "Několikrát jsem ji upozorňoval, že bude jíst s ostatními. Vždy protestovala a bylo patrné, že je to pro ni opravdový problém."

U soudu vypovídal i syn zavražděné paní Leboucherové z Locminè. Ten uvedl, že v truhle patřící Jégadové jednou viděl několik balíčků jakéhosi bílého prášku. Když byla na tento prášek dotazována soudcem, Jégadová nebyla schopna vysvětlit, odkud pocházel ani co byl vlastně zač. To byl největší problém obžaloby. U Jégadové se nikdy žádný arzenik nenašel a nepodařilo se zjistit, jakým způsobem jej vlastně získávala. Všeobecně se má to, že se jej zbavila v momentě, kdy si uvědomila, že by na ni mohlo padnout podezření ze spáchání vraždy Rosalie Sarrazinové.

Soud také prošetřoval krádeže, kterých se Jégadová dopustila v průběhu několika posledních let. Na to Jégadová reagovala slovy: "To jsem asi byla naštvaná. Vždy, když jsem naštvaná, tak kradu!"

Jégadová se u soudu chovala značně nevyzpytatelně. Někdy si jen něco nesrozumitelně mumlala, jindy pro změnu vykřikovala různé citace z Bible. Občas se poměrně neuctivě obořila na některého ze svědků nebo na státního zástupce.

Během soudního procesu byl u Jégadové nalezen nádor pod jejím levým prsem. To byl v podstatě jediný argument obhajoby. Ta se této skutečnosti snažila využít jako argumentu proti trestu smrti. V poslední řeči obhájce uvedl: "Neodsuzujte k trestu smrti někoho, kdo má i tak smrt nadosah!" I z toho je patrné, že obhájci muselo být jasné, že bojuje prohranou bitvu.

I tato snaha však byla nakonec marná. Jégadová byla uznána vinnou a následně byla odsouzena k trestu smrti. Jégadová na to reagovala slovy: "Jsem nevinná. Vy mě nemůžete soudit! Ale Vás bude soudit Bůh! A ten vidí, jak moc jste mi ublížili!"

Jégadová podala odvolání proti rozsudku, to však bylo zamítnuto. 26. února 1852 byla Hélène Jégadová gilotinována. Bylo jí 49 let. Její popravě přihlížel velký dav lidí, který byl svědkem jejího částečného doznání. Jégadová těsně před svou smrtí přiznala účast na vraždách, ale zároveň uvedla, že jednala na příkaz jakési ženy, jejíž jméno se do dnešních dnů nedochovalo. Policii se podařilo tuto ženu najít, jednalo se však o více než 90letou stařenku, která nikdy neopustila Remeš.

Zdroje: wikipedia.org, murderpedia.org