"Anděl smrti"

(USA)

Narodil se 30. září 1969 ve městě Brownsville v Texasu mexickým přistěhovalcům. Jeho matka byla svědek Jehovův a oba své syny vedla ke stejné víře. Saldivar byl na škole v podstatě oblíbený žák jak u spolužáků, tak i u učitelů, protože byl poměrně extrovertní. Už na základní škole obdivoval dětské pouliční gangy a velmi toužil stál se členem jednoho z nich. Kvůli svému nízkému věku na to však mohl zapomenout. Na střední škole už do kolektivu moc nezapadal, navíc nedokázal komunikovat s děvčaty, kterými však byl posedlý. A každé další odmítnutí nesl hůře a hůře. Během středoškolských studií začal pracovat v místním supermarketu, ale ani zde si nevedl nějak valně, protože byl chycen při krádeži. Nicméně, když se jeho školní prospěch začal povážlivě zhoršovat, rozhodl se opustit školu a dále pracovat v obchodě. Pak přišel zlomový okamžik jeho života. Jeden z jeho kamarádů se zapsal na College of Medical and Dental Careers v North Hollywoodu. Saldivar se okamžitě rozhodl, že se bude také věnovat medicíně. Důvodem však nebylo to, že by chtěl zachraňovat lidské životy. Jen chtěl v dlouhém bílém plášti vypadat stejně dobře jako jeho kamarád. Mimo to zhodnotil, že bude mít lepší život, než kdyby navěky pracovat v supermarketu. A v roce 1988 opravdu promuje na stejné škole jako jeho přítel.

Brzy poté nastoupil jako respirační terapeut do Glendale Adventist Medical Center v Los Angeles. Jeho prací bylo používat stetoskop a zavádět jehly do tepen. Musel dokázat zjistit, zda mají pacienti problémy s dýcháním a zda mají dostatek kyslíku v krvi. Musel také zavádět trubice do krku těch pacientů, kteří potřebovali pomoci s dýcháním. Dále dohlížel na pacienty, kteří byli umístěni na plicních ventilátorech. Měl obrovskou zodpovědnost. Saldivar sám zažádal o nepříliš oblíbené noční směny, protože jak sám tvrdil "není tu v noci tolik personálu". Dokonce občas pracoval na zkrácený úvazek i v jiných nemocničních zařízeních. Většina lidí ho popisovala jako maximálně zodpovědného a laskavého mladíka, dokonce koupil své matce nové auto. Málokdo však věděl, že v té době začal užívat Zoloft kvůli dlouhodobým depresím. Po nějaké době však lék brát přestal.

V roce 1997 byla v Glendale Adventist Medical Center již poněkolikáté hospitalizována Jean Coyleová. Nutno dodat, že tato starší pacientka nebyla na klinice zrovna nejoblíbenější. Podle slov personálu si pletla nemocnici s hotelem či rekreačním střediskem a podle toho se i chovala k nemocničnímu personálu. 26. února během noci několikrát přivolala Saldivara ke svému lůžku. Po jeho poslední návštěvě upadla do bezvědomí. Z něj se naštěstí probrala, ale nemohla si vzpomenout, co se vlastně v noci stalo. Nikdo tomu tehdy nevěnoval přílišnou pozornost, takové případy zde byly vcelku běžné.

Již v dubnu toho stejného roku však Saldivarův kolega Bob Baker svým nadřízeným sdělil podezření, že Saldivar pacientům během nočních směn píchá něco do žil. Nemocnice zahájila interní vyšetřování, během kterého však nebylo zjištěno nic podezřelého. Vše bylo nakonec vysvětleno tím, že Baker a Saldivar se nemají zrovna v lásce (což byla pravda) a případ byl tímto uzavřen. Je ale pravdou, že během Saldivarových směn umíralo pacientů více než jindy a jeho kolegové často vtipkovali o tom, že Saldivar nosí pacientům smůlu.

Jednoho dne, když měl Saldivar volno, chtělo mu několik jeho kolegů provést kanadský žertík a do Saldivarovy skříňky dát ženské šaty. Když však jeho skříňku otevřeli, nestačili se divit. Našli zde morfium, několik lahviček succinylcholinchloridu a Pavulonu. Tyto látky jsou používány, aby zastavily pacientovo dýchání, když je napojen na plicní ventilátor. Jinde ve skříňce pak našli použité i nepoužité injekční stříkačky. Všem bylo jasné, že se k těmto látkám respirační terapeut neměl dostat a v žádném případě je nesměl sám aplikovat pacientům. Je až neuvěřitelné, že se o svém objevu rozhodli mlčet, protože se nechtěli dostat do problémů. Koneckonců se do Saldivarovy skříňky v podstatě vloupali. Naštěstí se jedna kolegyně z této skupiny, terapeutka jménem Ursula Andersonová, zmínila o tomto nálezu svému známému v baru. Jeho jméno bylo Grant Brossus, ten se rozhodl informovat o celé záležitosti vedení nemocnice. Nutno podotknout, že ho k tomu nevedla touha pomoci bezmocným pacientům, ale vidina toho, že by snad mohl něco vyinkasovat od příbuzných zavražděných pacientů...

V únoru 1997 tak Brossus telefonicky informuje nemocnici o Saldivarově podivném chování. Nemocnice opět zahájí interní vyšetřování, ale tentokrát se rozhodne informovat i policii. Bohužel, během této doby zemřou při Saldivarově noční směně další 2 pacienti. Policie kontaktovala Brossuse, ten ale přiznal že o případu vlastně nic neví a že s policií nechce mít nic co do činění. I nemocniční personál nechtěl proti Saldivarovi svědčit a všichni odmítali tvrzení, že si na něj kdy stěžovali. A aby toho nebylo málo, v Saldivarově skříňce nebylo nalezeno nic podezřelého. Vyšetřovatelé se proto rozhodli vyslechnout samotného Saldivara. Těžko říct, co od jeho výslechu očekávali, ale to, co následovalo je muselo samotné překvapit. Saldivar sice nejprve trval na své nevině, ale velmi brzy se ke svým činům doznal. Podle jeho slov "pomáhal některým pacientům zemřít." Poprvé k tomu mělo dojít již v roce 1988. Nejprve pacientům postupně snižoval přívod kyslíku, když byli napojeni na plicní ventilátory, později pak přistoupil k aplikaci injekcí Pavulonu. Jeho doznání trvalo přes 2 hodiny. Tvrdil, že ho k tomu vedla lítost nad stavem starých a nevyléčitelných pacientů, kterým chtěl pomoci ukončit jejich trápení. Dále uvedl, že rozhodně není sám, kdo něco takového dělá. Nejprve tvrdil, že takto zavraždil 2 pacienty, pak uvedl že jich mohlo být přes 40, možná k 50. Chlubil se tím, že měl etický kodex, podle kterého určoval, zda je pacient připraven zemřít. Pokud usoudil že ano, tak mu na onen svět ochotně pomohl. Policie hned následující den důkladně prohledala jeho dům, ale kromě ohromného množství pornografie nenalezla nic podezřelého.

Saldivar byl na základě svého doznání 13. března 1998 propuštěn z nemocnice. Protože však stále nebyl odsouzen, nemocnice pro jistotu propustila dalších 37 zaměstnanců, aby se vyhnula Saldivarově případné žalobě. Těsně poté Saldivar své přiznání odvolal a tvrdil, že se ke všemu přiznal kvůli své duševní poruše a dlouhotrvajícím depresím. To byl pro vyšetřovatele obrovský problém, protože bez jeho přiznání neměli proti Saldivarovi jakékoliv důkazy. Saldivar tak musel být propuštěn z vazby, zároveň však nesměl opustit město, dokud nebude ukončeno vyšetřování. V létě 1999 se policie rozhodla exhumovat těla 20 pacientů, kteří zemřeli během Saldivarovy směny. Provedené laboratorní testy se zaměřily na přítomnost Pavulonu v krvi, protože succinylcholinchlorid se po poměrně krátké době nedá v těle rozpoznat. Pavulon však v těle přetrvává i několik let.  Výsledky nakonec ukázaly, že v tělech 6 pacientů byl nalezen Pavulon. Jejich seznam je následující:

Salbi Asatryanová (75 let) - hospitalizována 27. prosince 1996, zemřela o 3 dny později.

Eleanora Schlegelová (77 let) - hospitalizována 30. prosince 1996, zemřela o 3 dny později.

Jose Alfaro (82 let) - hospitalizován 2. ledna 1997, zemřel o 2 dny později.

Luina Schidlowskiová (87 let) - hospitalizována 20. ledna 1997, zemřela o 2 dny později.

Balbino Castro (87 let) - hospitalizován 6. srpna 1997, zemřel o 9 dní později.

Myrtle Browerová (84 let) - hospitalizována 18. srpna 1997, zemřela o 10 dní později.

Když šel Saldivar 10. ledna 2001 do práce, v té době pracoval na stavbě, byl zatčen policií a obviněn z vraždy 6 pacientů. Opět netrvalo dlouho a k vraždám se doznal. Tentokrát ovšem změnil svůj motiv. Tvrdil, že k vraždám přistoupil kvůli nedostatku personálu a on, aby svou práci lépe stíhal, potřeboval se některých pacientů zbavit. Zároveň přiznal, že jeho obětí je mnohem více a že vraždil i v nemocnicích, kde občas pracoval na zkrácený úvazek. Sám uvedl, že netuší, kolik pacientů vlastně zavraždil, protože je po 60. vraždě přestal počítat. Ale bylo jich prý více než 100. Policii se zároveň podařilo kontaktovat Jean Coyleovou, která kdysi během Saldivarovy směny upadla do bezvědomí. Navíc i Saldivarova kolegyně Andersonová doznala, že pomáhala Saldivarovi shánět Pavulon a že jí bylo jasné, na co jej používá. Výměnou za svou imunitu byla ochotna svědčit u soudu proti Saldivarovi. Experti navíc uvedli, že smrt po aplikaci Pavulonu, není zrovna milosrdná. Pacienti upadli do paralýzy, ale cítili každou minutu, kdy jim postupně docházel kyslík, naprosto bezmocní, neschopni přivolat si pomoc.

Z těchto důvodů netrval samotný soudní proces dlouho. 12. března 2002 byl Efren Saldivar odsouzen za 6 vražd k 6 doživotním trestům bez možnosti podmínečného propuštění a k dalším 15 letům ve vězení za pokus o vraždu Jean Coyleové. Sám Saldivar se pokusil omluvit příbuzným obětí: "Nemám vlastně ani co říct. Nic neutiší váš hněv a neutěší váš žal. Všeho hluboce lituji a žádám vás o odpuštění, i když vím, že žádné nedostanu." Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik pacientů vlastně Saldivar zavraždil. Někteří tvrdí, že počet jeho obětí se mohl vyšplhat až k číslu 200...

Záznam z výslechu Efrena Saldivara si můžete přečíst zde

Zdroje: wikipedia.org, CrimeLibrary.com