(Austrálie)

Derek Ernest Percy se narodil 15. září 1948 ve Strathfieldu (předměstí Sydney) v australském Novém Jižním Walesu. Jeho otec byl železničář a velký milovník plachtění po moři. Rodinné dovolené proto trávili v karavanu, aby Percyho otec mohl sledovat různé soutěže v plachtění lodí, které se konaly po celé Austrálii.

V roce 1954 jeho otec odešel od železnice a začal pracovat pro State Electricity Comission (státem vlastněný dodavatel elektřiny). Díky otcově novému zaměstnání se celá rodina velice často stěhovala. V roce 1961 byl Percy starší povýšen a rodina se přestěhovala do Mount Beauty. Tam později začal Derek Percy studovat střední školu. Podle jednoho z jeho spolužáků (a jeho jediného kamaráda) byl Percy výjimečně inteligentní: "Zatímco my ostatní jsme museli dřít, on se nikdy nemusel učit. A stejně měl nejlepší prospěch z celé třídy. Na druhou stranu byl velmi plachý, byl jsem jeho jediný kamarád. Nikdy se nezajímal o děvčata a ostatní spolužáci se jej stranili. Občas byl totiž až příliš impulzivní a jeho chování bylo přinejmenším zvláštní."

Poté, co jeho mladší bratr zemřel v pouhých 10 měsících, byl Percy neustále pod dohledem rodičů. Ti mu dokonce zakazovali hrát fotbal, aby si náhodou neublížil. Jen neradi proto souhlasili, aby si Percy mohl přivydělávat na tabákových plantážích. Percy si za tím účelem koupil staré červené kolo, aby do práce nemusel chodit pěšky.

Percyho kamarád později vzpomínal na jeden zážitek: "Jednou se mi podařilo udělat si na botě 'žraloka'. Percy se nabídl, že mi kus podrážky odřízne nožem. Vytáhl nůž, podíval se na mě a řekl: 'Anebo ti můžu uříznout celou nohu.' Než jsem stačil něco říct, začal mi odřezávat podrážku. Najednou mu ale sjela ruka a on si zabodl nůž do stehna. Čekal jsem, že začne plakat nebo křičet. On tam ale jen stál a fascinovaně zíral na nůž zabodnutý v jeho noze. Skoro bych až řekl, že byl v tu chvíli šťastný."

V roce 1964 začala v Mount Beauty podivná série loupeží dámského spodního prádla. Objevilo se několik lidí, kteří tvrdili, že má tyto krádeže na svědomí Percy. Nikdo jim však nevěřil. Takový vzorný student přece nemůže páchat něco takového!

Dva mladiství Kim Whiteová a Bill Hutton vyrazili jednu neděli na procházku. Cestou narazili na Percyho oblečeného v dámském spodním prádle. Bill později vyprávěl: "On nás neviděl a tak jsme ho chvíli pozorovali. Bylo to legrační. Smích nás přešel ve chvíli, kdy si svlékl kalhotky, vytáhl nůž a začal do nich zuřivě bodat. Nikdy nezapomenu na jeho výraz. Byl v úplném transu a bylo na něm vidět, jak moc je vzrušený." Oba o svém zážitku informovali učitele ve škole, byli však obviněni ze lži. Pravdou je, že zatímco Percy byl vzorný student, tato dvojice byla známá svými průšvihy.

O rok později se rodina opět stěhovala, tentokrát do malého městečka Khancoban. Percy však zůstal u rodinných známých v Mount Beauty, aby mohl dokončit střední školu. Matka rodiny, u které Percy bydlel, později vzpomínala, jak ji její nový podnájemník vždy se vzrušením pozoroval při věšení prádla. Jednoho dne odešla i se svými dcerami k příbuzným. Když se pak večer vrátily, oblečení jejích dcer bylo zpřeházené a jejich spodní prádlo zmizelo úplně. Ukradené oblečení bylo o několik týdnů později nalezeno nedaleko jejich domu, schované ve křoví. Hned vedle ležela panenka s vypíchnutýma očima. O kus dál byl balíček fotografií žen v bikinách. Ženy na fotografiích měly rovněž vypíchnuté oči a některé z nich byly pořezány, pravděpodobně žiletkou.

I přesto, že Percymu bylo naměřeno IQ 122 a do té doby platil za vzorného studenta, v posledním ročníku střední školy propadl hned z několika předmětů. Když se tak stalo, odstěhoval se za svými rodiči do Khancobanu. Po jeho odjezdu skončila série krádeží dámského spodního prádla v Mount Beauty. Ta stejná série však začala v Khancobanu.

Ve svém novém bydlišti se Percy okamžitě postaral o rozruch, když se mu podařilo přivábit sousedovu 6letou holčičku do jejich karavanu, kde se ji pokusil obtěžovat. Dívčin otec se rozhodl neinformovat policii, místo toho si vše vyříkal s Percyho otcem. Ten mu slíbil, že už se nic podobného nebude opakovat.

Ve stejné době začali Percyho rodiče nacházet synovy zápisky plné bizarních a násilných fantazií o koprofilii, urofilii a kanibalismu. Dominantní v nich bylo zejména násilí páchané na malých dětech. Percy zuřivě zapíral, že by tyto zápisky patřily jemu a rodiče je raději spálili, než aby o nich někoho informovali...

Percy sice začal studovat na zdejší střední škole, ale znovu propadl. Začal proto pracovat v autodílně, kterou si mezitím otevřel jeho otec. V listopadu 1967 pak narukoval k válečnému námořnictvu. Během své služby několikrát změnil působiště, stejně jako lodě, na kterých sloužil.

27. července 1969 na pláži u města Warneet narazil Percy na dvojici dětí - chlapce a dívku. Přistoupil k nim, přiložil Yvonne Tuohyové (12 let) nůž na krk a požadoval, aby s ním šla k jeho autu. Vystrašená dívenka souhlasila. Pokusil se unést i jejího kamaráda Shanea Spillera (11 let), tomu se však podařilo utéct poté, co se proti útočníkovi začal ohánět svým tomahavkem. Malý Shane následně doběhl na policejní stanici, kde dokázal podrobně popsat útočníka i jeho auto. Uvedl rovněž, že únosce jeho kamarádky měl na zadním okně svého auta nálepku "Jsem hrdý člen vojenského námořnictva". Díky tomu byla policie schopna ještě téhož dne Percyho dopadnout přímo na lodi "Cerberus". Když policisté vstoupili do jeho kajuty, Percy si zrovna čistil šaty potřísněné krví. Policie jej na místě zatkla.

Percy nejprve zapíral, že by byl únoscem malé Yvonne. Po několikahodinovém výslechu však nakonec souhlasil, že dovede policii k dívčinu tělu. To leželo asi 8 km od místa jejího únosu, kousek za městem Devon Meadows. Podrobnosti o této vraždě nebyly zveřejněny, faktem ovšem je, že dívčino tělíčko bylo posmrtně zohaveno nožem.

Způsob provedení vraždy utvrdil zkušené vyšetřovatele v tom, že se s největší pravděpodobností nejednalo o Percyho první vraždu. Následující desetiletí se marně pokoušeli dokázat, že měl na svědomí smrt několika dalších dětí, vždy však naráželi na Percyho tvrzení, že si nic nepamatuje. U jednotlivých případů několikrát potvrdil, že byl v místě, kde k vraždě či únosu došlo, ale opakovaně uváděl, že není schopen vzpomenout si, zda dítě opravdu zavraždil. Vyšetřovatelé jej dokonce nechali vyslýchat nováčkem z jejich řad, protože se jednalo o bývalého Percyho spolužáka. Doufali, že v jeho přítomnosti se podaří Percyho zlomit. Když jej Percy spatřil, tak se sice rozplakal, ale nadále tvrdil, že není schopen si na cokoliv vzpomenout. Když tento výslech skončil, Percyho bývalý spolužák řekl svým kolegům: "Doufám, že toho zkurvenýho parchanta pověsíte!"

Následuje seznam případů, jež mohou mít spojitost s Percym:

11. ledna 1965 - Dvě dospívající dívky Marianne Schmidtová (15 let) a Christine Sharrocková (15 let) si toho dne udělaly piknik na Wanda Beach. Společnost jim dělaly 4 mladší děti. Kvůli špatnému počasí skončil piknik dříve. Obě dívky se však rozhodly, že se ještě půjdou projít po pláži. Z této procházky už se bohužel nikdy nevrátily. Druhý den byla jejich zohavená těla nalezena několik kilometrů od místa, kde byla děvčata naposled viděna. Těla byla částečně pohřbena v písku a nesla stopy po zohavení ostrým nožem. Děti, které s nimi byly na pikniku, uvedly, že viděly obě dívky v rozhovoru s jakýmsi mladíkem, jenž měl u pasu nůž. Jeho popis téměř dokonale odpovídal Percymu. Plavky jedné ze zavražděných dívek byly rozřezané v rozkroku (vzpomínáte si, čeho byli svědky Kim Whiteová a Bill Hutton?). Faktem také je, že nedaleko tohoto místa se konala soutěž plachetnic, takže je téměř jisté, že zde byl i Percy a jeho rodina. Nedaleko od místa nálezu těl bydlela Percyho babička. Sám Percy jednou uvedl, že pokud zavraždil více obětí, tak si je jistý, že jednu z nich donutil vypít pivo. Faktem je, že v žaludku Marianne Schmidtové byly nalezeny stopy po požití alkoholu, který ale rozhodně nepožila během pikniku. V jednom ze svých zápisků se Percy rovněž zmiňuje o vraždě jakýchsi dvou děvčat na pláži v Novém Jižním Walesu...

26. ledna 1966 - Sourozenci Jane (10 let), Arnna (7 let) a Grant (4 roky) Beaumontovi vyrazili toho dne na autobus, aby navštívili Glenelg Beach. V 11:45 byli viděni, jak hovoří s jakýmsi mužem. O něco později si v nedalekém pekařství koupili několik koláčů. Platili 1 librovou bankovkou, což bylo více, než jim dala jejich matka. Je tedy zřejmé, že jim tyto peníze musel dát někdo jiný. Od té doby už je nikdy nikdo neviděl. Muž, se kterým děti mluvily, byl ovšem popisován jako třicátník, zatímco Percymu v té době bylo pouhých 17 let. Faktem ale je, že vždy vypadal mnohem starší. Navíc sám uvedl, že byl v místě této vraždy tou dobou na dovolené. V Percyho zápiscích je rovněž zmínka o tom, že ideálním způsobem, jak unést dítě, je dát mu peníze na sladkosti. Případ Beaumontových dětí je jedním z nejznámějších nevyřešených případů v australské historii a Percy je jen jedním z několika podezřelých (patří sem i vrah James O'Neill).

27. září 1966 - Allen Geoffrey Redston (6 let) odešel z domu svých rodičů na předměstí Canberry, aby si mohl v nedalekém mléčném baru koupit zmrzlinu. Tam však nikdy nedorazil. Druhý den bylo jeho tělo nalezeno v rákosí u potoka kousek za městem. Allen měl svázané ruce i nohy a přes hlavu měl uvázanou igelitovou tašku. Podle patologa byl nebohý chlapec uškrcen. Policii se podařilo zjistit, že ve dnech předcházejících vraždě, bylo v blízkém okolí napadeno několik dalších dětí. Útočník se pokusil svázat je a uškrtit, vždy však byl naštěstí vyrušen nebo se dětem podařilo utéct. Popis muže znovu téměř dokonale odpovídal Percymu, včetně toho, že po útoku odjel na červeném kole. Percy potvrdil, že byl v roce 1966 v Canbeře na dovolené se svou rodinou a že si s sebou vzal i své červené kolo. Není však jisté, kdy přesně to bylo. Když znovu nahlédneme do Percyho zápisků, najdeme zde několik kreseb mrtvých dětí s igelitovou taškou na hlavě. Zajímavým faktem také je, že nedaleko místa nálezu chlapcova těla našli policisté kus zlato-zelené vázanky. Přesně taková vázanka byla součástí školní uniformy na střední škole v Mount Beauty, kde Percy v té době studoval.

18. května 1968 - Simon Brook (3 roky) zmizel ze dvorku domu jeho rodičů na předměstí Sydney. Jeden řidič kamionu později uvedl, že jej viděl nedaleko Jubilee Parku (kde se v tu dobu konala soutěž plachetnic), jak jde v doprovodu jakéhosi mladého muže. Muž držel chlapce za ruku. I tento muž se až pozoruhodně podobal Percymu. Chlapcovo tělíčko bylo později nalezeno na staveništi asi 350 metrů od domu jeho rodičů. Na těle bylo několik hlubokých řezných ran. Nedaleko od něj pak byla nalezena žiletka značky Gillette, naprosto stejný typ, jaký fasovali námořníci. Není jistě bez zajímavosti, že Percy v tu dobu opravdu v Sydney byl, protože zde kotvila loď, na které tehdy sloužil. V jeho zápiscích je rovněž zmínka o vraždě jakéhosi 3letého dítěte. Podle vyšetřovatelů je zde navíc jasná podoba mezi Simonovou vraždou a vraždou Yvonne Tuohyové. Když byl Percy tázán, zda zavraždil malého Simona, odpověděl: "Je to možné."

10. srpna 1968 - Linda Stilwellová (7 let) využila matčiny nepřítomnosti a i přes její zákaz se rozhodla vyrazit na pláž nedaleko jejich domova na předměstí Melbourne. Když se do večera nevrátila, její matka zalarmovala policii. Ta zjistila, že Linda byla naposled viděna v Little Luna Parku. Údajně byla sama, ale těsně za ní šel jakýsi neznámý muž. Nebohá holčička je pohřešována dodnes. I tentokrát platí, že loď, na které tehdy Percy sloužil, zrovna kotvila na místě, kde došlo ke zmizení dítěte. Na dotaz vyšetřovatelů Percy odpověděl: "Možná jsem ji zabil, ale nepamatuju si to." V Percyho majetku byla nalezena mapa Melbourne, ve které bylo červeně označeno místo, kde byla Linda naposled spatřena.

I přes veškerou policejní snahu se nepodařilo najít dostatek důkazů, aby mohl být Percy obviněn ze spáchání dalších vražd. Mohl tak být obviněn pouze z vraždy Yvonne Tuohyové, ke které se sám přiznal. V roce 1970 byl ovšem shledán nevinným z důvodu šílenství, načež byl na časově neomezenou dobu umístěn do psychiatrického ústavu.

Během následujících desetiletí byl opakovaně vyslýchán ve spojitosti s případy vražd a únosů dalších dětí. Vždy se opakoval stejný scénář. Pokud Percy mluvil o svém dětství, byl hovorný, usmíval se a dokázal si vzpomenout i na ty nejmenší detaily. V momentě, kdy se vyšetřovatelé začali zajímat o případy nevyřešených vražd a únosů, Percy se začal třást a pořád dokola pouze opakoval, že si nic nepamatuje. Vězeňský psychiatr uvedl, že se může jednat o Percyho způsob, jak se vyrovnat s činy, které spáchal: "Je opravdu možné, že je prostě vytěsnil z hlavy. Je dost dobře možné, že pokud by byl zatčen pouhý týden po spáchání vraždy, už by si ji nepamatoval." Jeden z policistů, který Percyho vyslýchal, s ním však nesouhlasí: "Je to blbost. Je naprosto jasné, že ten člověk lže, aby se vyhnul případnému trestu."

V roce 2007 byly v opuštěné skříňce na nářadí v Melbourne (kterou si kdysi Percy pronajal) nalezeny mapy a další Percyho zápisky. V mapách bylo červeně označeno místo, kde bylo nalezeno tělo Simona Brooka. Zápisky pak byly opět plné zvrácených fantazií o mučení dětí a pojídání jejich masa. Ani tento nález však nevedl k Percymu obvinění ze spáchání dalších vražd.

Percy mezitím několikrát požádal, aby byla soudně nařízena minimální délka jeho pobytu v psychiatrické léčebně. Doufal, že by se díky tomu mohl někdy dostat na svobodu. Ani jednou mu však nebylo vyhověno, protože byl nadále považován za hrozbu pro společnost. Po celou dobu hospitalizace pobíral Percy penzi od námořnictva, díky čemuž se stal nejbohatším pacientem v tomto ústavu. V roce 2013 měl na svém bankovním kontě téměř 200 000 dolarů.

V roce 2013 byla Percymu diagnostikována rakovina plic. 23. července téhož roku této nemoci podlehl. Bylo mu 64 let.

V roce 2014 byla v tisku zveřejněna Percyho fotografie, která byla pořízena těsně po jeho zatčení. Hned několik svědků uvedlo, že jde bezesporu o stejného muže, kterého viděli ve společnosti pohřešované Lindy Stilwellové. Ještě téhož roku policie uvedla, že si je stoprocentně jista, že je Percy vinen z únosu a vraždy této 7leté dívky. Bohužel se tak stalo až rok po jeho smrti...

Zdroje: wikipedia.org, theage.com,au